Máme právo nebýt laskaví?
První víkend na Berlinale je nejživější období festivalu a soustřeďují se do něj nejpřitažlivější soutěžní filmy. Nejsou vždy nejlepší, ale představují mainstreamovou část festivalu v obecné rovině.
Berlinale prodává každý rok tři sta padesát tisíc vstupenek na pět set představení a necílí jenom na artové publikum – festival expanduje do kin po celém městě. Pohled na davy lidí s deštníky před kinem v půl deváté ráno o víkendu svědčí o tom, že si tu diváci jsou schopní upřít kvůli filmům pohodlí.
Diváckého úspěchu ve světovém měřítku se může dočkat autorka úvodního filmu Dánka Lone Scherfigová. Její snímek Kindness of Stranger sice kritiku neoslnil, ale přísnost tu nebyla namístě. Laskavost cizinců není skandinávské Dogma, ale skvěle natočená romantická komedie, nepostrádá vtip, dobře napsané postavy a vynikající herecké výkony. Zoe Kazanová (vnučka Elii Kazana) hraje matku, která s dvěma dětmi prchá před násilnickým manželem do New Yorku, vynikající je i Tahar Rahim v úloze jejího zachránce či Caleb Laundry (Tři billboardy kousek za Eblingem) v roli slaboduchého smolaře, který příběh nastartuje. Film nesou ony zvláštní náhody, které splétají navzájem cizí lidské osudy. Ano, Scherfigová lakuje život na růžovo. Laskavost cizinců je filmový sen o tom, jak by na světě bylo, kdyby si lidé více všímali cizího trápení. Zní to banálně, ale ve filmu je kromě řemeslné bravury znát i režisérčina upřímnost. „Co vám dává právo nebýt laskavý?“ptá se rozhořčeně jedna z postav. Jistě, svět je složitý, ale hloupá otázka to není, pokud jste připraveni vzít ji vážně.
Skandál, který ještě neskončil Vynikajícího ohlasu se u mezinárodní kritiky dočkal snímek Grace a Dieu Françoise Ozona. Název je slovní hříčka – znamená jak „díky bohu“, tak „z milosti boží“. Není to první a jistě ani poslední film s tématem zneužívání dětí kněžími, ale má zvláštní postavení. Jedná se totiž o skutečný příběh, který se ještě neuzavřel. Jeho protagonisté, kardinál Barbarin a jeho podřízený Preynat, stojí totiž ve Francii před soudem právě v této chvíli. Skandál vyplul na veřejnost v roce 2015, když čtvrtstoletí starý případ zneužívání nahlásil jeden z bývalých členů skautského oddílu vedeného Preynatem. Obvinění a svědectví o zneužívání knězem později poskytlo celkem 85 lidí.
Ozon natáčel už svůj šestatřicátý film a jeho zkušenost je na bravurně natočeném i zahraném snímku znát. Scénář se opírá výhradně o fakta a ta poskytli postižení, kteří se sdružili do asociace. Dokumentární aspekt příběh zdržuje, ale dává přesvědčivě nahlédnout do bolestivých dilemat, jaká věřící s traumatickou zkušeností prožívají. Neboť věřit v Boha nepřestali a nic si nepřejí víc než si svůj respekt a lásku ke katolické církvi udržet, nehledě na vlastní pocity dávné viny a na strach o další děti a vlastní postavení.
Otec Preynat své skutky netajil, ale necítil potřebu s nimi přestat, jelikož cítil oporu v církvi. Za postiženého se pokládá především sám, jelikož se svými zločiny musí žít. Jeho nadřízení zametali stížnosti a důkazy pod koberec a civilní žaloba přišla teprve v době, kdy se odmítali k Preynatově případu vracet. V hlavní roli bankovního advokáta a prvního žalujícího vystupuje Melvin Poupaud. Z filmového a vlastně i z právního hlediska je zajímavé vidět, jak režisér zpětně rekonstruuje a stylizuje muže, které často uvádí do emocionálně vypjatých situací.
Ne všechno se povede – Berlinale je typické tím, že zde často korektnost a dobré úmysly zvítězí nad kvalitou. To je případ rakouského filmu Der Boden unter den Füßen (Země pod nohama) rakouské režisérky Marie Kreutzerové. V bezkrevném snímku filmařka vypráví příběh výkonné mladé manažerky, která je v soukromí konfrontována s tragédií duševně nemocné sestry. Skloubit soukromí a odpovědnou profesi je nepochybně problém, ale režisér by měl mít jiné nástroje výpovědi než psycholog...
Hodně nepovedený Brecht Žalostnou událostí je se zájmem očekávaný životopisný snímek Brecht od rutinovaného Heinricha Broelera. Zkompilovaný televizní seriál kombinuje dokumentární výpovědi pamětníků s hraným filmem obsazeným špatnými herci. V polovině tříhodinového snímku se dozvíme pouze tolik, že mladý Brecht se špatně choval k ženám... Je smutné, že jde už o druhý neúspěšný německý pokus uchopit tak výrazného génia německé kultury. Brecht se promítal v rámci sekce Berlinale Gala, která je na podobné propadáky bohužel dost bohatá.
Zato napětí a příjemné překvapení vnesl do soutěže klasik skandinávského filmu Hans Petter Moland se snímkem Out Stealing Horses (Pojďme krást koně) podle románu Pera Pettersona. Čtyřiašedesátiletý norský režisér, laureát mnoha mezinárodních cen a původně enfant terrible norské kultury dnes připomíná, že severské drama se nemusí odehrávat jen na policejní stanici. Vrací do hry přírodu, vášnivé vztahy, smrt, pomstu, jizvy, které čas nehojí. Jde o příběh starého muže, který se koncem minulého století vrací účtovat se životem do divokého kraje svého dětství. Tam se zamiloval do vdané ženy, milenky svého otce, tam ztrácel a nalézal přátele a dospěl. Ani tohle není žádná filmová revoluce, ale potěší skvělou klasickou filmařinou a vnitřní pravdivostí, která mnoha slavným filmům chybí.
Odcházející ředitel berlínského filmového festivalu Dieter Kosslick vzpomínal v rozhovoru na nejvypjatější chvíle své kariéry. Jednu z nich přineslo pozvání, které při dobré filmové příležitosti adresoval kdysi Fidelu Castrovi. Který přijal. Nezávisle na tom se zkomplikovala mezinárodní situace a pozvánku zastavil až tehdejší ministr zahraničí Joschka Fischer, který Kosslickovi řekl: „Až budete příště chtít vyvolat světovou válku, oznamte mi to laskavě předem...“