Makedonská brána v NATO C
Makedonie je pro Alianci obzvlášť důležitá kvůli proruskému Srbsku i migrantům
esta Makedonie do NATO ukazuje, co všechno dokáže mocná síla jménem strategický zájem. Vzpomeňme klopotnou cestu Česka, které stejně jako Polsko či Maďarsko muselo projít několika armádními reformami a přísnými prověrkami, léta posílalo vojáky zahraničních misí UNPROFOR a SFOR na Balkán, a přece se vstupní proces táhl šest let.
U Makedonie šlo všechno jako na drátkách. Loni 16. června podepsaly Skopje a Atény dohodu, která vyřešila dlouholetý spor o název státu. Makedonie se stala Severní Makedonií a Řecko na oplátku odblokovalo svému severnímu sousedovi cestu na Západ. Minulý týden ve středu makedonský ministr zahraničí Nikola Dimitrov podepsal v bruselské alianční centrále protokol o přistoupení a v pátek večer řecký parlament symbolicky jako první tento krok ratifikoval. To musí ještě učinit všechny členské země, žádný problém se ale nečeká, a tak makedonská vláda počítá s tím, že už začátkem léta – tedy za pouhý rok – se země stane třicátým členem NATO.
Zatímco v českých médiích téma Makedonie příliš nerezonuje, zahraničí mu připisuje až mimořádný význam. „Je to nejdůležitější úspěch a největší příspěvek ke stabilitě od uzavření Daytonských dohod v roce 1995,“prohlásil náměstek amerického ministra zahraničí pro evropské záležitosti A. Wess Mitchell. Frázi až vzletnou jsme viděli od generálního tajemníka Aliance Jense Stoltenberga: „Těším se na to, až se bude všech 30 vlajek třepetat před centrálou NATO,“napsal na Twitter.
Rychlost přistoupení i vřelost reakcí svědčí o tom, jaký byl strategický zájem mít maličkou Makedonii na své straně. Čím je tak významná?
Protisrbský prstenec
Důvody jsou v zásadě tři. Prvním a nejdůležitějším faktorem je posílení Aliance jako takové, která přistoupením Makedonie fakticky uzavírá prstenec kolem Srbska. Bělehrad totiž sice míří do EU, do NATO však vstoupit nehodlá a vzhledem ke společenské atmosféře v zemi si něco takového lze představit jen velmi těžko. Devadesátá léta, kdy nacionalisticko-komunistický režim Slobodana Miloševiče vedl proti Západu beznadějnou válku zakončenou tříměsíčním bombardováním, zanechala nesmazatelný otisk.
„Nikdy nebudeme součástí této aliance, která zabíjela naše děti, ani žádné jiné aliance,“prohlásil před dvěma lety při vzpomínkové akci k uctění památky obětí náletů NATO srbský prezident Aleksandar Vučič. Zato zůstává tradičním srbským spojencem Rusko a toto partnerství se bude dále prohlubovat. Pro Putina je výhodné mít v Evropě předmostí v podobě spřáteleného státu. Nenechme se zmást tím, že Bělehrad vstupuje do EU, v Kremlu si totiž umějí spočítat, že mít svůj hlas v Bruselu není špatné. Srbsko je proto potenciálním troublemakerem, který ještě může způsobit Evropě horké chvilky.
Druhý faktor je důležitý především pro evropské členy NATO. Brzy zjara 2016 to totiž byla Makedonie, kdo fakticky utnul migrační vlnu. Vláda ve Skopje postavila na hranicích s Řeckem plot, kde jednoho dne zavřela bránu. To se rozkřiklo a mnozí potenciální zájemci o migraci zůstali doma nebo v Turecku. Makedonský plot tak svým významem překonal dohodu německé kancléřky Angely Merkelové s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem o vracení běženců z řeckých ostrovů do Turecka, která nikdy pořádně nefungovala. Členství Makedonie v NATO pak poskytuje více nástrojů, jak tuto protimigrační hráz hlídat.
Makedonský plot svým významem překonal dohodu německé kancléřky Merkelové s tureckým prezidentem Erdoganem o vracení běženců
Jde o stabilitu Balkánu
A pak je tu na Balkáně velmi citlivý etnický prvek. „Přece nemůžeme dát naše jméno a identitu Slovanům,“cituje list Washington Post Řekyni Georgii Tseniovou, které vadí, že slovo Makedonie v názvu severního souseda přece jen zůstalo. Napětí přetrvává i v samotné Makedonii mezi většinovými Makedonci a Albánci, kteří v zemi tvoří čtvrtinu obyvatelstva. Dějiny ukazují, že NATO funguje i jako pojistka proti konfliktům mezi členy, za 70 let existence Aliance došlo prakticky k jedinému konfliktu, a to ke konfliktu mezi Tureckem a Řeckem o Kypr v létě 1974. I mezi těmito dvěma zeměmi se vztahy poslední dobou poněkud urovnaly díky návštěvě řeckého premiéra Alexise Tsiprase v Turecku.
Rozšiřování NATO na Balkáně se zcela přirozeně nelíbí Rusku, které ho bere jako svou porážku a dělá všechno proto, aby tento proces zkomplikovalo. Už v roce 2016 se v Černé Hoře, jak alespoň tvrdí tamní bezpečnostní složky, měla pokusit skupina lidí řízená ze Srbska ruskou rozvědkou iniciovat převrat a instalovat do vlády proruskou Demokratickou frontu, která by pak sabotovala vstup do NATO. To se ale nepodařilo a nic takového už se zřejmě nepodaří ani v Makedonii. Od Moskvy ale lze čekat to, co už nějakou dobu činí všude v Evropě – tichou podporu nacionalistů na všech frontách, byť stojí proti sobě navzájem. Cíl je jasný – vyvolat úplně opačný efekt, než je usmíření a stabilita.