Euroodkladiště čeká na svou šanci
Není-li parlament suverénem, nelze jej brát vážně
Má exprezident Klaus pravdu, když říká, že Evropský parlament je většinou „odkladiště druhořadých politiků, pro které není dostatečná role doma“? Do značné míry ano. Evropský parlament hraje v politickém životě Česka minimální roli, ve srovnání se sněmovnou i Senátem marginální. Do centra pozornosti občanů se dostává výjimečně a když, pak často jako promítací plátno problémů domácí politiky, viz například kauza střetu zájmů Andreje Babiše na půdě tohoto sboru.
Europoslanci jsou zásadně limitováni cestováním z naší republiky do sídel tohoto shromáždění – bere jim to čas a energii. A tak se stávají buď součástí evropských struktur (politických i lobbistických), které mají na programu agendu, jež je úplně rozpojena s domácím politickým životem, anebo pravidelně a poctivě dojíždějí domů a jsou tak trochu za mimoně pro změnu ve Štrasburku a Bruselu. Na druhé straně, europoslanci mají vysoké finanční ohodnocení, spoustu možností zaměstnat přátele, příbuzné či spolustraníky a hlavně je relativně snadné se do téhle instituce dostat. V minulých eurovolbách stačilo necelých 80 tisíc hlasů, což v situaci, kdy volebním obvodem je celá republika, není zase tak mnoho. Zkušenost s trojími eurovolbami nám Klausovu tezi odkladiště do značné míry potvrzuje.
Nutno říci, že ani kandidáti do nového europarlamentu nás nepřesvědčí – jsou zhusta již matadory a voličům připomínají především nějaký inventář, o kterém se tak nějak ví, že existuje, ale nikdo si nevzpomene na nějaký výjimečný čin někoho z „inventárních čísel“. Pro pořádek, inventárním číslem se pro voliče může stát i pracovitý a aktivní europoslanec, parlamentní funkcionář. Takové aktivity jsou totiž pro voliče v nedohlednu.
Ilustrativním případem je letos předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, který kandidoval loni, již jako stranický předseda a europoslanec, do pražského magistrátu. Nyní vede stranickou kandidátku do eurovoleb. Každého napadne, že takový předseda, sedící na mnoha židlích, asi nebude mít zájem o práci v tuzemské sněmovně a i kdyby, jak je možné tolik úvazků skloubit a vykonávat pořádně? Zkrátka tezi, že euromandát je nějaký výhodný „vedlejšák“, podporují i tuzemští politici.
Můžeme přemýšlet nad tím, jestli europoslanci špatně nepropagují svou práci, ale to je chybná úvaha. Ta pověst slepého střeva politiky je dána významem tohoto sboru, čili voliči budou i letos hlasovat na základě našich domácích problémů, slibů a preferencí – každá strana bude vykládat to své (bojujeme za demokracii, makáme, hájíme tradici). Nicméně že by v europarlamentu proběhlo nějaké hlasování, na které by se vzpomínalo ještě po desítkách let, není dost dobře možné. Celé těleso je odvozeninou domácích politik jednotlivých zemí a tamní spojenectví jen promítají momentální souhru partikularismů. Po květnových volbách bude tato konstrukční chyba jen výraznější, protože protiintegrační strany budou silnější.
Jakkoli můžeme být příznivci evropské myšlenky a podporovat integraci, ani v nejdivočejších snech si nelze představit, že by nás v nějakém krizovém momentu zachránily hlasy Kateřiny Konečné, Jiřího Pospíšila, Pavla Teličky, Jana Zahradila či
Dity Charanzové.
Voliči budou i letos v eurovolbách hlasovat na základě našich domácích problémů, slibů a preferencí. Nicméně že by v europarlamentu proběhlo nějaké hlasování, na které by se vzpomínalo ještě po desítkách let, není dost dobře možné.