Indiáni po česku
Obě dvě „etnografická“muzea spadající pod Národní muzeum v Praze – tedy Národopisné muzeum (věnující se domácímu národopisu, takzvaně Volkskunde) a Náprstkovo muzeum (zabývající se mimoevropskými etniky, Völkerkunde) – nyní lákají na atraktivní výstavy.
Zatímco první jmenované muzeum zve na expozici Století trampingu až do dubna 2020, tak v domě U Halánků se chýlí ke konci prodlužované výstavy o indiánech: Indiáni Severní Ameriky skončí již příští neděli 17. února a obsáhlejší část nazvaná Indiáni Jižní Ameriky dobíhá do 28. dubna. Základem jsou sběry českých cestovatelů: Náprstka, Vráze, Friče, Stuchlíka či Šolce. A zájem je slušný; ještě včera se u šaten tísnila i řada kočárků.
Co obě muzejní akce spojuje, jsou povedené katalogy.
Ten trampský, který se již dočkal i dotisku, má 124 stran a připravil jej etnolog Jan Pohunek s přezdívkou Přebral. Obsahuje fůru fotografií z dějin trampského hnutí, z nichž je kromě jiného vidět, jak romantizovaní indiáni české tuláky fascinovali. Příkladem budiž indiánem ozdobená kytara prvorepublikového trampa Unkase z Osady hvězd (1923), vlajka s náčelníkem v péřové čelence z pěveckých soutěží (1932), četné kresby vigvamů v kronikách (1952), vestičky s třásněmi (1976) anebo i doma vyrobená kánoe, žebrovka, na níž se jeden tramp plavil po Vltavě až do roku 2014.
Náprstkové se též blýskli a po 29 korunách (!) nabízejí dva sešitky jak o severoamerických, tak jihoamerických indiánech. Autorkou prvního je amerikanistka Kateřina Klápšťová, druhý katalog připravila antropoložka Ludmila Škrabáková, jež také podnikla výzkumy v Amazonii. Z těchto etnicky pestrých oblastí pocházejí i patrně nejpůsobivější artefakty: péřové čelenky a ozdoby Šuárů (Jívarů) a Munduruků, kteří shodně odnímali sokům hlavy jako trofeje...
Právě zmenšené šuárské hlavičky (tsantsa), odedávna lákadlo „Náprstkáče“, jsou rozumně vystaveny ve vyšších vitrínách a mumifikovaná hlava ženy z Chile je překryta černým hávem, takže lidské ostatky neděsí nejmenší návštěvníky.
Na děti je tu ostatně pamatováno daleko víc nežli kdysi, za „komančů“. Rodičům je k ruce letáček s hrami, kvízy a tipy, jak děti pěkně zabavit při cestě muzeem, které je zase o bizoní chlup interaktivnější: prckové si mohou v sále s Eskymáky chytat ryby z díry v ledu, v jihoamerické džungli se dá i pěkně zabubnovat na stoličku anebo navazovat incké provázkové písmo (kipu). Ač lze tušit moderní muzejnický směr, není vše úplně ideální: nejen děti se třeba zvědavě ptají ostrahy, proč to krásné a veliké, několikametrové iglú zabírá v místnosti tóóólik místa, když se do něj nedá vůbec vlézt?!
O to až tolik nejde.
Všechny jmenované výstavy jsou hezkým příkladem, jak lze z „mrtvých“sbírkových fondů připravit živoucí akce, které své návštěvníky pobaví i nenásilně vzdělají.
Na děti je v „Náprstkáči“pamatováno daleko víc nežli kdysi za „komančů“. Rodičům je k ruce letáček s hrami, kvízy a tipy, jak děti pěkně zabavit při cestě muzeem, které je zase o bizoní chlup interaktivnější.