Milenci, tma a chlad
Inscenace Hany Burešové Romeo, Julie a tma je stylově čistá, kultivovaná, prostě sdělná bez ornamentů a vesměs přináší velmi dobré herecké výkony. Přesto má divák chvílemi pocit, jako by tragický příběh z dob protektorátu sledoval přes sklo.
Dramaturgická volba padla na šedesát let starou stejnojmennou novelu Jana Otčenáška, která se již víckrát dočkala dramatického zpracování, dokonce operního (Jan Frank Fischer). Pro současné uvedení vznikla nová adaptace, v níž režisérka a dramaturg Štěpán Otčenášek (autorův syn) využili i jiné literární zdroje – Weilův Život s hvězdou a Škvoreckého Sedmiramenný svícen. Dramatizace se nesnažila za každou cenu jazyk zesoučasnit, přirozeně udržela poetiku a dobový kolorit novely, jen více exponovala postavu Ester. Dramaturgie odůvodňuje uvedení růstem xenofobie a rasismu a připomenutí holokaustu vidí jako jednu z možností, jak se těmto vlivům bránit. A jelikož Dlouhá je i divadlo pro děti a mládež, má tento úmysl logiku, poučení je namístě, zvlášť když občas prosákne, jaké znalosti mládež má.
Z Verony do protektorátní Prahy
Jan Otčenášek v roce 1958 přenesl příběh mladých milenců z Verony do protektorátní Prahy, konkrétně do období heydrichiády. Ona – Ester – je Židovka, která nenastoupila do transportu, on – Pavel – je student před maturitou, oba se potkávají v parku, kam se Ester v strachu a beznaději uchýlila. Pavel ji ukryje v kumbálku u otcovy krejčovské dílny, kde pak prožívají svou lásku navzdory všemu, co se odehrává venku, kde se schyluje k německému masakru parašutistů v kostele svatého Cyrila a Metoděje.
Režii Hany Burešové lze co do formy sotva něco vytknout, navíc je výtečně propojená se střídmým i rafinovaným výtvarným řešením Davida Marka. Dění je zarámované do černého portálu popsaného jako školní tabule rovnicemi nebo časováním německých sloves. V tomto portále se rozjíždějí posuvné paravany, které vytvářejí různé kombinace a prostor rozevírají nebo člení. Odehrávají se zde doprovodné scény výmluvně znázorňující bezútěšnost i podivnost doby. Portál třeba vyplní velká světlá a lehce namodralá plocha, na jejímž pozadí se zjevují různé figury – pozorovatelé příběhu, lidé snažící se přežít protektorát různými způsoby – hektičností, otupělostí či dokonce kolaborací. Je to stálý ruch, který je v protikladu s intimními scénami Pavla a Ester. Tyto vedlejší postavy také mají funkci komentujícího chóru, který přiměřeně funguje až do závěrečné scény, kdy přebírá úlohu hybatele děje a dovypráví tragický závěr, zatímco Ester se strnule zastaví na forbíně a vytřeštěně zírá do hlediště. Působí to zbytečně přestylizovaně a neživotně.
Výtvarně režijní řešení zůstává příjemně variabilní, třeba když se prázdná zadní plocha zaplní dobovými výstřižky a vyhláškami z heydrichiády – je to, jako kdyby tu vyrostla zlověstná koláž. Posuvné desky také pravidelně prostor rozdělují do tří pásů, čímž se stále prolíná temnota a světlo a toto střídání jako by symbolizovalo naději, která se co chvíli propadá do nicoty, ostatně tma je i v názvu Otčenáškovy novely metaforou.
Uprostřed jeviště je pak fiktivní kumbál s železnou postelí. Zde Ester přebývá, tady ji také navštěvují přízraky židovských příbuzných, kteří už nejspíš vyletěli komínem v některém z koncentračních táborů. Ester zůstává schoulená na posteli, leká se každého zvuku a doslova cítí, jak k ní přes neexistující zdi proudí lidská zákeřnost, kterou zosobňuje pragmatický kolaborant Rejsek v robustně žoviálním podání Miroslava Hanuše. Je to vězení bez zdí, ty zůstávají imaginární, a přesto jsou díky výkonu Pavla Neškudly (Pavel) a Marie Poulové (Ester) viditelné. Při pohledu na přirozenou a vroucí citovost mladých herců si divák uvědomí, jak strašně těžké je zahrát mladé milence a nesklouznout do vypjatého sentimentu. Poulová i Neškudla mají v sobě lehkost a až dětskou udivenost nad citem, který je zasáhl.
Burešové režie nepostrádá imaginaci, divadelnost, ale ještě víc je přesná jako hodinový strojek, v inscenaci je každý detail vykroužený tak, aby zapadl do zvoleného tvaru, chór připomíná víc než herce hudebníky, kteří čekají na pokyn dirigenta, jen nevybočit z předem daného rozvržení. Možná to bude znít nespravedlivě, ale na mysl se dere slovo secvičenost. Prorážejí ji výkony obou představitelů titulních rolí, ale tak úplně to nestačí. K tomuto zmechanizování mohla režii dovést i snaha po obecné srozumitelnosti tématu, tak trochu až didaktičnosti. Burešová je ovšem režisérka, v jejímž stylu se občas divadelnost tluče s touhou po brilantně vystavěném tvaru, který se může jevit jen jako chladná dokonalost. Ale i tak je poslední inscenace v Dlouhé solidní prací, která přináší nadčasové téma.
Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma
Režie: Hana Burešová Scéna: David Marek Kostýmy: Hana Fischerová Hudba: Ivan Acher Divadlo v Dlouhé, premiéra 2. 2.