Čím smrdí Huawei

NÚKIB se snaží doložit, že čínské riziko tu je

Děláme to jen kvůli spojencům, nebo i pro sebe? To je zásadní otázka ve sporu o vztah českého státu k firmě Huawei, k přijímání čínských technologií i k provázanosti s čínským modelem spolupráce vůbec.

Jsme-li ostražití jen kvůli spojencům, kvůli potřebě soudržnosti s civilizačním okruhem, kam chceme patřit, je odpověď na úvodní otázku jednoduchá. Nepotřebuje žádné konkrétní důkazy a funguje v tomto duchu: buďme vůči Číně a přijímání jejích technologií ostražití už proto, že naši spojenci považují Čínu za rizikovou – a my přece netoužíme získat nálepku země, která na tato rizika přistupuje a tím se Západu vymyká.

Rozhodneme-li se pro ostražitost vůči něčemu, co smrdí podezřením, sami, je argumentace těžší. Pak je třeba rizika konkrétně doložit. Právě to je džob pro Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost. A protože NÚKIB sice nepatří mezi ryzí tajné služby, ale z podstaty věci nemůže všechny své informace vytrubovat nahlas (ten, jehož míru rizika zkoumáme, nemá předem vědět, že ho považujeme za riziko, zvláště je-li to zatím ve stadiu hypotézy), má to složitější. Podobně jako BIS, když ve své veřejné zprávě vyhlašuje nějaké výstrahy, ale veřejně je nemůže doložit tvrdými fakty.

Pokud teď NÚKIB sděluje, že se zástupci firmy Huawei udělal zkušenost nestandardní či podezřelou, jsou dvě možnosti. Buď ten úřad vytváří taková fakta, aby zapadla do politické linie spojenců. Anebo má pravdu v tom, že firma Huawei a závislost na ní přináší rizika i pro nás. Konspirátoři jistě vsadí na první možnost. Ale to chtějí vážně tvrdit, že český stát má všechny kompetentní úřady prolhané?