Žádné právo. Politická moc navíc
Absurdní novodobý střet pravice a levice může Facebook nakonec zničit
Iniciativa ne úplně malé skupiny českých poslanců, kteří by si přáli trestat mazání příspěvků na sociálních sítích, má řadu zajímavých aspektů. Umožňuje vyjasnit si, co je sociální síť, co je a co není cenzura, co je a co není nenávistný projev, co je a co už není výhradní věcí provozovatele sociální sítě. Trochu stranou zůstává, jak moc se politika přesunula právě na sociální sítě, nejvíce na Facebook. Pro zejména starší lidi, kteří tam profil nemají, nebo pro ty, kdo tam politiku neřeší, tak musí být celá kauza takřka mimo chápání. Není ona snad více než o právech na projev o tom, co Facebook nabídl právě politikům a aktivistům, a o tom, zda ti se bez něj vůbec obejdou?
Zničující závislost
Kdo pozorně četl a poslouchal hlavní ideology „svobody na sociálních sítích“, tj. zejména Václava Klause ml., nemohlo mu uniknout, za jakou veřejnou nutnost berou to, že na nich mají (dodejme, že zcela zdarma) své profily a jsou tam v častém a přímém kontaktu se svými fanoušky. Skoro jako by na něm byli závislí. Rétoricky jde o rovnítko mezi nárokem na jízdu v tramvaji a prostorem pro vyjadřování na sociální síti. Není podstatné, kdo, jak a pro koho sociální síť původně navrhl, jaké jsou její hlavní funkce, kdo další a proč ji užívá.
Poslouchat dávno dospělé, vysoce inteligentní a úspěšné lidi, jak se dětinsky domáhají postíků na Facebooku, působí komicky, ale i varovně. Pro korporace každopádně naprostý triumf: závislost si na nich vybudovali nejmocnější.
Poněkud stranou je i pohled na „právní lobby“politického aktivismu v kontextu celkových funkcí sociálních sítí, opět zvláště Facebooku. Většina uživatelů přece na Facebooku vůbec není kvůli politice. Je soukromou věcí aktivistů, že Facebook využili politicky, politika (na rozdíl od běžných médií) není jeho hlavní zamýšlenou funkcí, pokud vůbec kdy jednou ze zamýšlených funkcí byla. Avšak co není, může být. Není to škoda? Budeme-li brát Facebook (ale pochopitelně i další svépomocné sítě) jako určitou komunitu, je otázkou, zda právě politicky neutrální uživatelé sítě na snahy vášnivých aktivistů nárokovat si na ní permanentní prostor ve finále nedoplatí.
Jako bumerang
Celý problém přece vůbec není v lidských právech. Facebook dal politikům, ať národovcům, nebo levicovým pokrokářům, moc navíc. Už nemusí potit pracné články a analýzy, lísat se k televizím a rádiím, platit si PR služby, pokud to s Facebookem umějí. I kampaň je určitě jednodušší, neboť přímý a opojný kontakt s možným voličem (i anonymním odpůrcem) je permanentní. Tím nemá být řečeno, že politická kampaň na sociální síti nemá kvalitu, nemusí se nijak umět, může ji dělat kdokoli apod. Bez základního talentu pro politiku je vám Facebook k ničemu. Významně ji ale zjednodušil, více přiblížil show a snížil její odbornou úroveň.
S trochou nadsázky, politici a aktivisté by měli Marku Zuckerbergovi, otci Facebooku, poděkovat za více moci. Reakce je ale nikoli překvapivě naprosto opačná: moc se obrací proti epochálnímu nápadu jako vždy v dějinách jako bumerang. Jedna skupina nutí Facebook k tomu, aby cenzuroval tu druhou, a ta druhá se brání snahou právně etablovat politiku jako povinné poslání jakékoli sociální sítě. Trochu se chce říct za cenu „demokratizace“, proti níž v případě anarchistického záboru pražské Kliniky v podstatě onen bránící se druh politiků protestoval. Výsledkem je absurdní novodobý střet pravice s levicí ve virtuálním prostředí, který může Facebook klidně zničit. Co si potom novodobí facebookoví zajatci v roli politika počnou?
Jde každopádně o naprostý triumf korporací: závislost si na sociálních sítích vybudovali nejmocnější