O čem se nemluvilo
Ta kniha je velká, objemná, chtěla jsem ji už uklidit – ale otevřela se mi v rukou na straně 596: fotografie zachytila skupinku zjevně rozpačitých lidí. Pár dospělých a desítka dětí stojí před cedulí, kterou tu právě odhalují. Ze smíchovské ulice Františka Drtiny se v tom okamžiku stala ulice Nikose Belojannise. Jeho tvář na obraze v nadživotní velikosti se usmívá. V té ulici jsme bydleli, já i mí sourozenci tu chodili do školy, v aleji hráli kuličky a pinkali hlavičky s tenisákem.
Z oken ve druhém patře jsme se dívali do protější tělocvičny, kde mladí mužové cvičili na hrazdě nebo na kruhách, a nikdo nám nevysvětlil, proč mají okna z barevné mozaiky jako v chrámu. Rodiče nás vždycky, bylo-li naproti otevřeno, odháněli. Jen naznačili, že v bývalém klášteře, řeholním sídle sv. Karla Boromejského, jsou garáže a autodílny Státní bezpečnosti, tak ať se tam nedíváme, když se v kapli cvičí.
Naši ulici ještě občas pojmenovali pamětníci Husova či Drtinova, jak se dříve jmenovala, a my jsme se vlastně ani neptali, proč je to jinak. Ani ve škole nám nikdo nic nevysvětloval. Když dnes listuji Průvodcem stalinistickou Prahou od Jiřího Padevěta (vydala Academia), je mi dobový text pod fotografií vlastně pořád málo jasný: „Na věčnou paměť umučeného řeckého hrdiny Nikose Belojannise byla 23. 4. 1952 slavnostně přejmenována Drtinova ulice v Praze 16 na ulici Nikose Belojannise…“Ten hrdina, mnohokrát vězněný bojovník proti německým a italským okupantům, byl v roce 1950 v Řecku zatčen a právě v roce 1952 odsouzen a 30. března popraven. Za tři týdny po něm na Smíchově pojmenovali ulici. Za devět let školní docházky nikdy na hrdinu a jeho tragický konec nepřišla řeč – bylo to na tehdejší učitele asi příliš složité vysvětlování, nejspíš ani souvislosti neznali.
Po více než půl století listuji pražským průvodcem let 1948 až 1956, řádku po řádce objevuji osudy načrtnuté třeba jen jednou větou, zbavené emocí, přesto silné a burcující. Dům od domu, ulici po ulici se vyjevují. Ví se, kdo tu bydlel, pracoval, jaký měl charakter – a jak skončil. Jména známá i zapomenutá či nikdy nezmiňovaná. Někdy je výmluvný odstavec, jindy opravdu stačí jedna řádka. Černé na bílém pro každého, kdo najde odvahu se v historii a charakteru tohoto národa trochu orientovat.
P.S. Naše ulice se už zase jmenuje Drtinova.