Maďaři, množte se. Stát vás podpoří
Maďarský premiér Viktor Orbán zveřejnil minulou neděli sedmibodový plán pro zvýšení porodnosti. Může být projekt, který vzbudil pozornost a zároveň kritiku, úspěšný, nebo jde o zoufalé plácnutí do vody?
Je pravda, že většina plánů na podporu porodnosti v různých částech světa a v různých dobách selhala. Ale nejprve si uveďme stručné shrnutí toho Orbánova. Prvním bodem je finanční podpora mladých párů, v jejímž rámci každá žena pod 40 let může dostat úvěr o hodnotě 10 milionu forintů (necelých 809 tisíc Kč). Po narození tří dětí se úvěr stane nevratnou dotací.
Druhý bod se týká státní úvěrové podpory při nákupu prvního bytu. Třetí bod obsahuje hypoteční dotace. Stát slibuje zaplatit milion forintů z hypotéky po narození druhého dítěte a čtyři miliony po narození třetího.
Čtvrtým bodem je doživotní odpuštění plateb daně z příjmu ženám, které porodily čtyři děti.
Pátý bod je zajímavý: státní dotace ve výši 2,5 milionu forintů (202 tisíc Kč) na nákup sedmimístného automobilu pro rodiny se třemi a více dětmi. Orbána (nebo někoho z jeho týmu) konečně napadlo, co je hlavní překážkou růstu porodnosti. Je to fyzické omezení maximálně dvou dětských autosedaček do běžného automobilu. Moderní městská rodina, která nemá na dostatečně velký vůz, prostě víc dětí než dvě mít nemůže, alespoň ne v rozumném věkovém odstupu.
V rámci šestého bodu Orbán slíbil 21 tisíc nových míst ve školkách během nejbližších tří let. A konečně poslední bod zahrnuje podporu prarodičům, aby mohli pomoci rodinám s výchovou dětí.
Jak to tedy vše může fungovat? Je Orbánův plán dobrý start, anebo jen zoufalé plácnutí do vody?
Antikoncepce a hédonismus Nejprve si řekněme, proč vlastně porodnost klesá – na Západě i na Východě, nejvíce v Číně a v Japonsku. Nejčastěji se hovoří o antikoncepční pilulce a o zvýšené chuti mladých užívat si života, dokud to jde. Částečně je to i pravda, ale celkově to je příliš povrchní vysvětlení. Lze ukázat, že navzdory antikoncepci a hédonismu mladé generace jsou rozdíly v porodnosti v různých částech světa stále vysoké. Ale vraťme se k otázce, co vlastně porodnost snižuje a co se s tím dá dělat.
Historie poskytuje dosti přesvědčivý argument, že hlavní ekonomickou motivací porodnosti je zabezpečení ve stáří. V situaci, kdy neexistuje žádný státní ani soukromý penzijní systém, je rodina to jediné, na co je možné se spolehnout. Naopak v situaci, kdy penzijní systém je v rukou státu, tento prvek individuální odpovědnosti úplně odpadá. Děti přestávají plnit roli sociálního pojištění a stávají se luxusním statkem – řečeno sice trochu cynicky, ale ekonomicky výstižně. Žádná moderní ekonomika nešla tak daleko, aby podpořila porodnost zrušením nebo podstatným omezením průběžného penzijního systému. Politicky to není prostě možné.
Život v 2 + kk
Dalším faktorem porodnosti je prostorové omezení malých městských bytů (a také automobilů, o kterých již byla řeč). Moderní člověk, který tráví většinu života v uzavřených prostorech, se bude těžko smiřovat s přítomností více malých dětí v bytečku 2 + kk, jehož koupě jej navíc finančně vyčerpala na dvacet let dopředu. Lze opět ukázat, že zdaleka nejmenší porodnost vykazuje obyvatelstvo velkých asijských aglomerací, ať už jde o Hongkong, Peking, Šanghaj, nebo Tokio. Tato města také vykazují dlouhodobě nejhorší finanční dostupnost bydlení (teprve nedávno se na špičku žebříčku nedostupnosti dostala venezuelská metropole Caracas).
Pokud jde o Maďarsko, podle serveru Numbeo.com je Budapešť co do nedostupnosti bydlení na 58. místě, což je lepší umístění, než jaké má Praha (36. místo), Paříž (29. místo) nebo Londýn (21. místo). Pro srovnání, Varšava je na 93. místě a New York na 100. místě. Americká velkoměsta jsou obecně z hlediska dostupnosti bydlení mnohem lépe umístěna než evropská či asijská města, což pravděpodobně vysvětluje relativně vyšší míru porodnosti v USA. Mimochodem, pokud se podíváme na celostátní statistiky, Maďarsko je na tom podobně. Nejdostupnější bydlení je v Saúdské Arábii, USA, Jihoafrické republice, Spojených arabských emirátech a – možná překvapivě – na území Západního břehu a pásma Gazy. Všechny tyto ekonomiky netrpí nízkou mírou porodnosti.
Neopakovatelné
Husákovy recepty
Může tedy Orbánův plán (konkrétně jeho první až třetí bod) uspět? Možná, do jisté míry. Je ovšem třeba počítat s tím, že každá finanční podpora bydlení nějakým způsobem zvýší poptávku a tím i ceny bydlení.
Jaké jsou další faktory ovlivňující porodnost? Z naší vlastní nedávné historie víme, že porodnost vzrostla začátkem 70. let. Proč právě během této neradostné doby? Často se uvádí jako důvod Husákovy novomanželské půjčky a dotace na dětské oblečení. Možná ale větší váhu měly jiné okolnosti. Bylo tehdy téměř nemožné cestovat. Málokdo trávil kvůli kariéře více času v práci, než bylo naprosto nezbytně nutné. Večerní televizní programy bývaly zpravidla natolik nudné, že lidé dávali přednost sexu (ano, i tato opomíjená skutečnost měla zřejmě význam). Možná ale největší pobídkou pro porodnost byly žebříčky na přidělení bytu, kde dítě (ještě lépe více dětí) bylo rozhodující položkou pro zkrácení čekací doby.
V dnešních podmínkách tržní ekonomiky a demokracie jsou tyto „recepty“neopakovatelné – ostatně, málokdo by toužil po návratu přídělového systému a dusivé atmosféry normalizace. Tudy cesta nevede.
Kudy možná vede? Podpora výstavby bytů podstatným omezením byrokracie by patrně fungovala, což je téma k zamyšlení i pro českou vládu. Stav, kdy česká ekonomika je v době schvalovacího procesu stavebního povolení na 156. místě ve světě ze 186 sledovaných zemí (podle statistik Doing Business), je ostudný a všestranně škodlivý. Žádná vyspělá země není na tom tak špatně jako Česko. (Maďarsko je na 110. místě, což také není žádný skvělý výsledek.)
Co by mohlo ještě fungovat? Za Nečasovy vlády vznikl nápad (bohužel již zapomenutý), aby ekonomicky aktivní lidé měli možnost platit menší část sociálních odvodů přímo na účet svých rodičů, případně osob, které je vychovaly. Obnovila by se tak alespoň částečně tradiční mezigenerační solidarita, násilně přerušená zavedením státního průběžného penzijního systému. Nicméně ani Orbán – politik, který se nebojí – nešel v tomto případě tak daleko.