Ztracená léta mu nikdo nevrátil
Milota se sotva stačil ve své profesi etablovat a už se komunistický režim postaral, aby talentovaný kameraman z českého filmu zmizel. V srpnu 1968 natočil s produkčním Jaromírem Kallistou množství dokumentárních záběrů z okupace Prahy, z nichž Evald Schorm sestříhal středometrážní esej Zmatek. V lednu 1969 opět s Kallistou a za podpory ředitele Barrandova Vlastimila Harnacha zdokumentoval atmosféru pohřbu Jana Palacha v devítiminutové tryzně Jan 69.
V rozhovoru pro LN, který vznikl k 35. výročí okupace Československa Sověty, vzpomínal, že natočil přes dva tisíce metrů filmu. „Postupně jeho hodnota velmi vzrostla. StB si nakonec v Rakousku založila firmu, která jej vykupovala, protože nová garnitura potřebovala sprovodit tento kompromitující materiál ze světa, ale nakonec to prasklo. Po listopadu část o ilegálním sjezdu KSČ od nás koupili Japonci do dokumentu o zemích východního bloku. Když se tam hovořilo o konci komunismu, záviděli jsme jim, že to tak mohou vidět. My se komunistů, ale ani některých nekomunistů zřejmě do konce života nezbavíme,“řekl tehdy.
Oba výborné dokumenty, jejichž autoři museli projevit vedle profesní zdatnosti i nemalou osobní statečnost, mu spolehlivě vynesly vyhazov z Barrandova. Po nástupu normalizačního vedení musel odejít jako jeden z prvních. A ke své profesi se vlastně už nikdy regulérně nevrátil. Na začátku normalizace ještě chvilku pracoval jako kameraman na cizí jméno (například s Drahomírou Vihanovou). Pak podepsal Chartu 77 a pomáhal organizovat Bytové divadlo své manželky, herečky Vlasty Chramostové. Vznikly pro něj i dva původní texty: Kohoutova Hra na Macbetha a monodrama Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách. Milota pořídil filmové záznamy obou inscenací, které byly dopraveny do Rakouska a odvysílány vídeňskou televizí. To byla ale jeho poslední filmová práce, protože po opakované mozkové příhodě přišel částečně o zrak a musel se své profese vzdát.
Vlasta Chramostová byla, podobně jako její muž, „odstraněna“z českého divadla a vzhledem i k jiným tragickým osobním peripetiím pro ni bylo velmi traumatizující, že přišla i o milovanou profesi. Manžel jí byl vždy velkou oporou a čas bez divadla jí pomáhal překlenout i svou racionalitou a drsností.
Stanislav Milota, kameraman skvělého Herzova filmu Spalovač mrtvol z roku 1968, zemřel včera v Praze na zápal plic ve věku nedožitých 85 let. Narozeniny by oslavil 9. března.
Společně také na své chalupě v severních Čechách vyráběli lampy z odpadového skla a tato výroba byla jednu dobu i jediným zdrojem jejich obživy.
Stanislav Milota pocházel z chudé dělnické rodiny, sám o sobě říkal, že je obyčejný kluk ze Žižkova, který se učil za pochodu. V každém případě patřil k autodidaktům, kterým stačí talent a touha. Po neúspěšném pokusu o přijetí na střední uměleckoprůmyslovou školu se na Barrandově vyučil filmovým laborantem a absolvoval grafickou školu. Tehdy už asistoval kameramanovi Ferdinandu Pečenkovi při práci na filmech Václava Kršky Posel úsvitu a Mikoláš Aleš. Jako samostatný kameraman debutoval v roce 1963 filmem Iva Nováka Na laně. Podílel se také na filmovém přepisu Smočkovy divadelní hry Piknik a v roce 1968 přišel jeho nejdůležitější film – Spalovač mrtvol režiséra Juraje Herze. Snímek je pozoruhodný i díky přelomové Milotově kameře a černobílému provedení, na němž právě on trval. Kamera se významně podílela na zneklidňující, hororové atmosféře snímku. Nevšedně využívala princip rybího oka a byla také schopná geniálními střihy postihnout myšlenkové pochody postav.
Stanislav Milota měl také blízko k Václavu Havlovi, stál po jeho boku během listopadu 1989 a v prvním období patřil k jeho nejbližším poradcům. V polistopadovém období se dočkal satisfakce a různých cen, ale ztracená léta už mu nikdo nemohl vrátit. Byl jako světlice, která prolétla českým filmem, ale zanechala výraznou stopu. A kromě toho to byl člověk pevného charakteru a názorů a minulému režimu ležel v žaludku. Muselo být pro něj trpké, když se musel dívat, jak rutinéři, kteří s režimem kolaborovali, mají placet, a on, jeden z nejvýraznějších talentů své generace, nemůže nic.
V roce 2015 přebíral Českého lva za dlouholetý umělecký přínos filmu a měl emotivní projev, v němž se právě na tuto nespravedlnost snažil poukázat, ale zradila ho paměť a nemohl si vzpomenout na jméno režiséra, který se vydatně staral o to, aby ti talentovaní nesměli pracovat. Byl to tragikomicky výmluvný důkaz toho, že spravedlnosti se v umění nikdo nedočká. Tím, na koho si Milota nemohl vzpomenout, nebyl nikdo jiný než Václav Vorlíček.