Léto ’68 v magickém šerosvitu

Do inscenace vstupujeme v srpnu 1968 a okupace „spřátelenými“armádami tvoří základní ladění podivné féerie, v níž chlapec Ondra (hostující Oskar Hes) líčí, jak jsou s mladším bratrem evakuováni na venkov, tatínek se musí skrývat (je totiž vynálezcem, o něhož mají Rusové maximální zájem), maminka alkoholička s největší pravděpodobností nezodpovědně vůči potomkům emigrovala.

Chlapci se na venkově setkávají se strýčkem světoběžníkem (David Prachař), Ondra se opět střetne s dívkou Zuzou (Jindřiška Dudziaková), do níž je zamilován.

Bylo léto, horké léto...

Tak lze charakterizovat základní východisko dalších peripetií nejednoznačného dění na jevišti. Snad. Podotýkám proto, že v textu a jeho jevištní podobě, které bychom mohli označit za jakousi českou odnož magického realismu, není nic jisté, prolínají se mýty s realitou, v časové rovině šedesátá léta s padesátými i s obdobím druhé světové války, fatální osudy vesničanů se v místní hospodě prodiskutovávají stejně jako neradostné politické vyhlídky.

Postava romské andělíčkářky (Johana Tesařová) působí téměř jako nadpřirozená bytost, agresi domácí provenience prezentují na jevišti figury estébáckého fízla (Pavel Batěk) i venkovského policajta (Robert Mikluš).

Divadelně jde o tvar sice opulentní, ale podivně chladný. Řada jevištních akcí se utápí v hloubi jeviště, takže sledovat mimiku herců nepřichází v úvahu, režírující Mikulášek s nimi spíš manipuluje jako s šachovými figurkami, často navíc v lehce šerosvitném oparu.

V úvodu inscenace dochází k překotnému promítání poměrně nesourodého obrazového materiálu, skupinové fotografie snad z šedesátých a možná i padesátých let budou patrně středoevropské provenience, objeví se však i snímky feťáků (evidentně ze západních metropolí), dojde pak na dětské výkresy zpodobňující srpnové trauma. Výtvarné řešení inscenace pracuje i s „hospodskou“plošinou, která se efektně spouští i zvedá, často pouhé černé obrysy jednajících figur dávají upomenout na režisérská kouzla Roberta Wilsona, ba řekl bych, že jde o vědomou citaci. Fatální letopočet připomene (poněkud banálně kontrastně) tehdejší pohodový šlágr Bylo léto, horké léto, do roku 1968 se přeneseme i vzpomínkou na Věru Čáslavskou (zpodobitelka maminky Tereza Vilišová jako by jí – včetně tehdejšího účesu – z oka vypadla, navíc se ladně vlní se cvičební stuhou).

Jevištní zmatek

Části textu, posouvající fabuli i obsahující lyrická líčení, deklamují herci do mikrofonů, vzájemná interakce se pak odehrává většinou stylizovaně. Jednotlivé výstupy vykazují značný žánrový rozptyl. Když venkovský policajt (v popředí jeviště) vehementně vyslýchá své spoluobčany a Miklušův výkon nabírá vzhledem k celkovému ladění inscenace na nebývalé expresivitě, Baťkův fízl k tomu vestoje při pohupování na pérujícím sedátku prozpěvuje starou Gottovu „pecku“Dám dělovou ránu a... střílí z pistole do vzduchu.

Z jiného soudku je obhroublejší analýza mužského sexuálního chování, kterou provádí Zuza se svými vrstevnicemi. A „mysticky“hořekující stará cikánka, to už patří zase do jiného opery. Protagonisté plní svoje úkoly s profesionální jistotou, toto dokonalé ztvárnění záměrného jevištního zmatku ovšem přispívá k odtažitému dojmu z celé inscenace. Přibližně ve dvou třetinách, tedy pozdě, začínají pak některé souvislosti v nejasném příběhu působit na divákovy emoce.

Mikuláškovu jevištní tvorbu, kterou provází vysoký standard, sleduji se zájmem dlouhodobě. Kouzelnou zemi ovšem považuji za jeden z jeho problematičtějších opusů.

Próza Jáchyma Topola Noční práce z roku 2001 se stala inspirací pro novou inscenaci naší první scény, kterou uvádí Stavovské divadlo pod titulem Kouzelná země. Dramatizaci mají na svědomí režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Marta Ljubková.

Jáchym Topol: Kouzelná země

Dramatizace: Jan Mikulášek a Marta Ljubková Režie: Jan Mikulášek Scéna: Marek Cpin Kostýmy: Kateřina Štefková, Národní divadlo, premiéra 14. 2.

Autor je divadelní kritik