Limity „všechnychytismu“

Hnutí ANO tuší, že nabírat voliče zprava i zleva zároveň lze jen obtížně

Sněm hnutí ANO dopadl podle očekávání, větší pozornost vzbudila snad jen politologická vložka v projevu předsedy Andreje Babiše: „Naši kritici říkají, že jsme takové vlastně nic. Ani nalevo, ani napravo. Že nemáme ideologii, nejsme zakotveni. Rád bych už konečně k této polemice řekl něco zásadního. Jsme hnutí, které se orientuje na všechny občany ČR bez ideologie.“ANO má totiž program pro důchodce, zaměstnance, podnikatele, vědce, mladé rodiny i sportovce. Babiš dále kritikům doporučil, aby si nastudovali politologický koncept catch-all party.

S termínem „catch-all party“(„strana chyť všechny“nebo „strana pro všechny“), přišel, jak Babiš správně uvedl, politolog Otto Kirchheimer v šedesátých letech. Chtěl jím zachytit především aktuální tendence vývoje politických stran: oslabování ideologičnosti a posilování pragmatičnosti, zmenšování role prostých členů a růstu významu stranického vedení, rozšiřování záběru na pokud možno všechny sociální skupiny místo třídně vymezeného přístupu. Hořký vtip ale spočívá v tom, že Kirchheimer i jeho následovníci na popsané trendy hleděli též s obavami, pokud jde o kvalitu a budoucnost demokracie. Nicméně i v politologickém „koncertním provozu“pojem často ztrácí znepokojivý tón, s nímž by se měl interpretovat.

Oslabování tradičních stran

V politické praxi pak nastal jakýsi kompromis mezi starým a novým. Ve většině zemí existovala jedna velká catch-all levicová a jedna velká catch-all pravicová strana, tedy organizace alespoň jednou nohou stále opřené o určitou ideologickou i sociální základnu, nohou druhou se však rozkročující do opačné části spektra. Přičemž stranickou scénu často doplňoval houf menších a úžeji vymezených subjektů. U nás tento model chvíli také fungoval, zejména v době Topolánkovy ODS a Paroubkovy ČSSD.

V poslední době však stranické systémy řady evropských zemí zažívají otřes, tradiční strany včetně těch catch-all oslabují, rostou strany pravicově populistické i radikálně levicové či různá povšechně vymezená hnutí, zpravidla hodně postavená na politickém marketingu. Leč právě v zemi jako Česká republika, kde obyvatelstvo dokáže neideologický, pragmaticko-manažerský přístup ocenit, může snaha o takřka doslovnou aplikaci Kirchheimerova politologického konceptu vést k jistému úspěchu. Ostatně, největší popularitě se v polistopadové historii těšily úřednické (nepolitické, odbornické) vlády, ačkoliv nedalo velkou práci s mýtem o apolitické odbornosti dané sestavy věcně polemizovat. Občanům však zpravidla ke štěstí stačila ona odbornická nálepka.

Hnutí ANO se ukotvilo ve středu spektra, byť také jen jednou nohou, tou druhou zasahuje podle okolností nalevo nebo napravo. Ve volbách 2013 nakročilo spíše doprava, o čtyři roky později spíše doleva. A podařilo se mu tak adoptovat významnou část elektorátu pravicových i levicových stran. Nyní u nás každopádně představuje jedinou catch-all stranu. Nicméně ví nebo tuší, že lze jen velmi obtížně nabírat voliče zprava i zleva zároveň, to by mohlo snadno ztratit stabilitu a žuchnout na zem nosem do bláta. A ví také, že když se posune vlevo, odpadne mu část příznivců zprava a naopak. Avšak díky uvedenému kyvadlu už pro hnutí ANO někdy v životě hlasovala zhruba polovina Čechů, alespoň z těch, kteří chodí k volbám.

Díky uvedenému kyvadlu už pro hnutí ANO někdy v životě hlasovala zhruba polovina Čechů, alespoň z těch, kteří chodí k volbám

Návrat pravolevé škály?

Opětovný příklon spíše doprava, o němž se v případě ANO nyní hovoří, může být motivován zhruba dvěma důvody. První tvoří očekávané zpomalení tempa hospodářského růstu, které stát donutí méně rozdávat a více šetřit.

Druhý důvod diktuje parlamentní matematika. Andrej Babiš oznámil vůli obhájit premiérský post i pro další volební období. A přes všechna slova o catch-all straně asi chápe, že nadpoloviční většinu křesel v parlamentu patrně nedobude. Musí se tudíž ohlížet po koaličních partnerech, přičemž se mu nabízejí hlavně ti stávající. Své spojence ale zároveň „okrádá“o voliče, takže v některých nedávných volebních modelech už aktuální mocenská sestava nedisponovala většinou či ano, avšak jen těsnou. Logicky se proto nabízí řešení: udělat nalevo trochu víc místa a nabrat hlasy na úkor opoziční pravice.

Ta doufá, že se vrátí staré dobré časy klasické pravolevé škály. Těžko však něco takového očekávat v době, kdy komunisté vyhrožují vládě „asociálním osekáním“rozpočtového schodku ze čtyřiceti na třicet miliard, pokud nevyjde vstříc jejich požadavkům. A kdy předsedkyně rozpočtového výboru Miloslava Vostrá z KSČM mluví o státních financích podobně jako Václav Klaus v 90. letech. Ne, komunisté nezačali místo Karla Marxe tajně studovat spisy neoliberálních ekonomů, spíše se jen pragmaticky snaží vládu trochu chytit pod krkem.

Pragmatismus a manažerismus se u nás prostě nosí. A pokud jde o Babišovu výdrž, brzy ji patrně prověří horší ekonomické časy. Sympatie k apolitické praktičnosti mohou lehce vyprchat, přestane-li být líp.