Široce rozkročená zahraniční politika EU

Roztříštěnost postojů v zahraniční politice EU se v celé nahotě vyjevila při současném dění ve Venezuele. Poměrně nepochopitelná věc. Situaci ve Venezuele znám velmi dobře a těžko si představit pohnutky těch zemí EU, které odmítají uznat dočasným prezidentem Juana Guaidóa a vyzvat zemi k novým prezidentským volbám. K demokratickým volbám. Ty poslední, které snad měly potvrdit ve funkci Madura, byly této definici na hony vzdálené. Proto argumenty všech, kdo obhajují Nicolase Madura v prezidentském křesle, kulhají na obě nohy. A proto neexistuje ani omluva pro ty, kdo dnes mlčí.

Jsem daleka federalistických vizí spojených států evropských, na druhé straně bychom měli v zájmu společně sdílených hodnot alespoň v tak klíčových otázkách zahraniční politiky držet společnou linii. To se zde bohužel nestalo a my se teď postupně, jedna země po druhé, vyjadřujeme k venezuelské otázce. Vyjadřujeme či mlčíme. Přitom před stavem, do jakého dostal Maduro Venezuelu za posledních pět let, nelze zavírat oči. V zemi selhává zdravotnictví, chybí 85 procent léků, zkolaboval systém očkování, šíří se spalničky i záškrt. Vojenské a polovojenské jednotky řízené Madurem provádějí razie, při nichž vraždí nevinné Venezuelany. Víc než 80 procent lidí žije pod hranicí chudoby.

Tři miliony lidí ze země odešly, dalších pět milionů cestu reálně zvažuje. Inflace přesáhla nepředstavitelných milion procent. Země bohatší na ropu než Saúdská Arábie je v totálním kolapsu. To je výsledek experimentu se „socialismem 21. století“.

Madurova cesta na vrchol venezuelské politiky je od samotného počátku opředena řadou velmi závažných pochybností o korektnosti volby. Nikdy například nesvolil s přepočítáním velmi těsného volebního výsledku v roce 2013, odmítl uznat jednoznačné vítězství opozice ve volbách 2015, o dva roky později ji raději k volbám vůbec nepřipustil, ústavu Maduro přetváří ku svým potřebám. U moci je držen armádou, silou, výnosy z černé ekonomiky i obchodu s drogami. Po protestech statisíců lidí v ulicích Caracasu zůstávají stovky mrtvých a zraněných, vězení se roky plní opozičními politiky. Lidé ve Venezuele umírají hlady, přesto je jim zapovězena i humanitární pomoc. Maduro ji odmítá vpustit do země.

To je dnešní Venezuela. Zdecimovaná, zničená. Už 44 zemí světa oficiálně uznalo Juana Guaidóa jejím dočasným prezidentem. Jiné (jako třeba Čína, Rusko, Sýrie, Kuba, Turecko či Írán) trvají na legitimitě volby Nicolase Madura. A některé (zatím) prostě mlčí. Proč tak činí země jako Itálie nebo Řecko? Itálie snad hlavně z toho důvodu, že se její politici nebyli schopni dohodnout na jednotném postoji kvůli silným vnitřním rozporům na domácí scéně. A Řecko? To možná stále vzhlíží k socialistickém modelu Venezuely z dob Huga Cháveze. Korouhvička pozic obou zemí se v mezinárodních otázkách navíc často točí obdobným směrem jako ta kremelská. Nakonec tento způsob uvažování o problémech ve Venezuele byl patrný celých pět let. Byli to často poslanci těchto států, kteří v lavicích Evropského parlamentu bojkotovali tvrdší odsudek činů Nicolase Madura, právě oni jsou také odpůrci tvrdších sankcí politických vazalů bývalého vůdce Venezuely. Ani tentokrát tedy nepřekvapili. Bohužel.

Argumenty všech, kteří obhajují Nicolase Madura v prezidentském křesle, kulhají na obě nohy. A proto neexistuje ani omluva pro ty, kteří dnes mlčí.