Hanzelka a Zikmund nebyli jen pro kluky

Slavní cestovatelé a spisovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka nebyli hrdinové jen pro kluky. I já patřím ke generaci, které významně obohatili poválečné rané dětství o nové sny.

Na sobotu jsme se jako malí vždycky těšili. Bylo nám nějakých sedm osm roků. Při večerním koupání musely dveře zůstat otevřené, abychom nepřeslechli známou oblíbenou znělku: „... planta yerba buena...“Hanzelka! Na ten povel jsme vyskákali z vany, hodili přes sebe koupací pláště a utíkali do kuchyně, kde bylo už na gauči ustláno. Hanzelka přece samozřejmě znamenal i Zikmunda, bylo to takové… jeho křestní jméno. Na protější polici staré dřevěné rádio, jehož hlas dobýval náš usedlý pražský byt exotickým rytmem, zvuky, slovy. Náhlé teplo nevycházelo z peřin, pražilo na nás africké slunce. Kuchyň obrostla palmami, hned zas ji zavalily písečné duny... Zikmund, který se 14. února dožil neobyčejných kulatin, nebyl jen pro kluky! Objevil nám neskutečný svět, na bambusové vesnici za neuvěřitelného reje bubnů se sbíhali nazí černoši podívat na první auto!

A taky nás v té době nepustli na jejich film – byl dětem nepřístupný, kvůli oněm nahým černochům. „To si aspoň na to filmování nemohli vzít kalhoty?“čertil se zklamaný mladší bratr.

Brzy se začalo říkat, že oni už na Západě zůstanou, přece nejsou tak hloupí, aby... Vrátili se a slavně odjeli znovu. A tak šly zase řeči, že jsou to „kovaní komunisti“, jinak by je přece nepustli...

Přišla „zlatá šedesátá“a slavná dvojice si naši přízeň udržela. Projeli jako první celý SSSR, o němž podali v roce 1964 Brežněvovi tajnou, leč pravdivou zprávu, proslýchalo se, že velmi kritickou. A když pak v srpnu ’68 poslali Brežněvovi protest proti okupaci, na nějž Jevtušenko odpověděl slavnou básní Tanky se valí Prahou, spadla klec.

Za nepravdy se vždycky platí Jenže – ti dva dělali naší republice reklamu, všude známí a oblíbení. I představitelům „normalizovaného“státu přišlo hloupé dát právě vydaný Světadíl pod Himálajem v roce 1970 do stoupy. Aspoň zkrátili náklad na minimum a nikde neoznámili. V malých knihovnách zůstaly jejich knížky zapečetěny. „Podívej, tady máme Hanzelku,“smutně ukázal náš vesnický knihovník na zatlučenou bednu. Z těch velkých zmizeli jen ze seznamů, čtenáři je stejně našli.

Měla jsem štěstí, že mi někdo půjčil Zikmundův samizdatový Cejlon. Vyšel ve dvou vydáních. To originální bylo rozepsané autorem, druhé opsané Zdenou Erteltovou. „Rozeznáš je snadno, já tam mám spoustu překlepů, Zdena žádné,“říkal mi Mirek až mnohem později. Těm, kdo ho tenkrát za samizdat vyslýchali, pověděl něco jiného: „Přežil jsem lovce lebek, přežiju i vás.“

S Mirkem jsme se seznámili v partě ineditního časopisu Obsah. A tu se stalo, že nás můj idol při jednom výletu pozval do své zlínské vily. Octli jsme se… v sobotní kuchyni mého dětství – „planta yerba buena“. Afrika. Oštěpy, rohože, textil, fotografie. A navíc dokonalý systém, kartotéky vzorně uspořádané. Cenná knihovna. Vyprávěl, jak se s Hanzelkou dlouho a důkladně chystali na první cestu. Museli se učit jazyky. Přesvědčit kopřivnickou Tatru, aby jim dala důvěru. Přesvědčit úředníky, kteří vydávali povolení: „Jak si troufáte jet do Afriky, když jste tam nikdy nebyli?“

Došlo i na moje dětské zážitky. „Ti nevinní vesničani naše oblečení vůbec nechápali,“smál se Mirek. „Komunisti? Kdepak, sociální demokrati. To až v šedesátých letech, kdy o něco šlo... V únoru ’48 jsme v Africe ani nevěděli, co se u nás stalo: padla vláda, no dobře, ale co je to ve srovnání s tím, že Jirku ten den málem zabil hroch? Že popravili Horákovou, se k nám dostalo až v roce 1969, tak pozdě! Emigrace? Na to jsme nepomysleli. Byli jsme Češi...“

Jejich tajná Zvláštní zpráva byla publikována až po listopadu ’89. Mluvila o nedodržování lidských práv a poukazovala na to, že „za jakékoli polopravdy, nebo dokonce nepravdy se nakonec vždycky platí“. Je to zároveň jakési krédo člověka, který se dožívá svých poctivých, bohatě naplněných sta let. Můžeme mu poděkovat a být na něj hrdí.