Marečku, podejte mi knihu!

Každého pátého studenta mezi 15 a 19 lety vůbec nebaví číst, ale přibylo těch, kteří čtou knihy denně

Sociální sítě, počítačové hry, YouTube, televize – největší konkurenti knih způsobují, že české děti údajně čtou čím dál méně. Je to opravdu tak zlé? Ve skutečnosti situace není tak vážná, ale ani ideální. Reprezentativní průzkum s více než dvěma tisíci respondenty, který v roce 2017 iniciovala Národní knihovna ČR, ukázal, že čtení stále patří k „zábavným činnostem“pro 65 procent dětí ve věku 6 až 8 let a pro 54 procent starších školáků (9 až 15 let). Obě čísla oproti minulému výzkumu v roce 2013 dokonce mírně vzrostla a zvýšil se i počet dětí, které čtou knihy každý den.

Žádná velká zábava

Ovšem teenagery starší patnácti let čtení příliš nezajímá. Za „zábavný způsob, jak trávit volný čas“, ho považuje méně než polovina dotázaných a každého pátého tato činnost nebaví vůbec. S tím korespondují i výsledky šetření PISA z roku 2009. „Vyplývá z nich, že čtenářská gramotnost (tedy schopnost porozumět textu, pracovat s ním a přemýšlet o něm) se u českých patnáctiletých žáků v mezinárodním srovnání pohybuje v podprůměru,“říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Již zmíněný průzkum Národní knihovny ČR s názvem České děti a mládež jako čtenáři v roce 2017 také ukázal, že ve všech věkových skupinách najdeme poměrně výrazné genderové rozdíly: dívky jsou už tradičně náruživějšími čtenářkami. Víc než pětina kluků ve věku 15 až 19 let nečte vůbec, zatímco dívek nečtenářek je v této kategorii jen sedm procent. Chlapci také méně navštěvují knihovny.

Někdo vůbec, jiný často

„Učím teď sedmáky a mám pocit, že kdyby během roku povinně nemuseli odevzdat těch pár zápisů ve čtenářském deníku, většina z nich by asi nečetla vůbec. Raději brouzdají na internetu. Je to škoda, protože jim tím mizí šance vylepšit si celkem nenásilně slovní zásobu. A taky by jim to pomohlo v pravopise, čtením se fixuje psaná podoba slov. O rozšíření obzorů ani nemluvím. Je ale pravda, že mám ve třídě dva žáky, kteří čtou rádi. Znám jejich rodiče, takže vím, že i oni mají velkou zásluhu na tom, že jejich ratolesti mají ke knížkám blízko,“popisuje postoj dětí ke čtení češtinář jedné brněnské základní školy.

Že je vztah školáků ke knížkám opravdu velmi různý, potvrzuje i učitelka češtiny na nižším stupni výběrového Biskupského gymnázia v Hradci Králové Stanislava Kučerová: „Spousta jich čte hodně a ráda, jiní nečtou vůbec. Jsou děti, které si do školy nosí knížku a čtou si o přestávkách, některé dokonce i při hodině pod lavicí, což mě vždycky znovu překvapí. Někteří žáci jsou schopní přečíst i 20 titulů ročně, jiným je zatěžko odevzdat požadované čtyři zápisy ve čtenářském deníku.“Na otázku, co děti rády čtou samy od sebe, odpovídá: „Mezi kluky stále frčí Deník malého poseroutky, Percy Jackson od Ricka Riordana, Hraničářův učeň od Flanagana a různé fantasy. Dívky čtou třeba Měsíční kroniky nebo knihy Johna Greena. Občas se ještě najde příznivce Verna či Agathy Christie. V kvartě mám třeba studentky, které čtou Shakespeara, Huga nebo Balzaca.“

Fantasy a komiksy vedou

Podle studie České děti a mládež jako čtenáři v roce 2017 si děti ve věku 6 až 8 let nejčastěji vybírají knížky podle obrázků, na základě doporučení rodičů a podle velikosti písmen. Nejraději mají pohádky, komiksy a knihy o zvířatech. Mezi nejoblíbenější patří Honzíkova cesta, Povídání o pejskovi a kočičce nebo Čtyřlístek. Starší děti a mládež volí v první řadě podle žánru: vítězí u nich fantasy, dobrodružná literatura a komiksy. Čtou zejména Deník malého poseroutky, Harryho Pottera či Robinsona Crusoe. Mládež mezi 15 a 19 lety jmenovala jako oblíbené tituly rovněž Harryho Pottera, fantasy Zaklínač, ale třeba také Padesát odstínů šedi. Z průzkumu ovšem vyplynulo, že díky současné široké nabídce knižních titulů studenti nemají jednoznačně preferované knihy nebo knižní hrdiny, uvedené tituly zmínilo vždy pouze asi 1 až 5 procent dotázaných.

Povinná četba mění tvář Přibližně čtvrtina starších dětí a mládeže není podle výzkumu z roku 2017 spokojena s tím, jak je zadávána povinná četba a jaké úkoly v souvislosti s ní dostávají. Více než polovina školáků odhaduje, že minimálně 50 procent spolužáků povinnou četbu stejně nečte a čtenářské deníky i referáty připravuje na základě informací z internetu.

Zkušenosti s fenoménem „stáhnu to z webu“má i gymnaziální učitelka Kučerová: „Při počtu 150 žáků, které na češtinu mám, není možné zkoumat, kdo skutečně knížku přečetl a kdo jen šikovně poskládal informace z internetu. Bohužel i mnoho studentů z vyššího gymnázia, kteří si chystají seznamy četby k maturitě, některé knížky vůbec nepřečetlo a čerpá pouze z velmi podrobných a často i kvalitně zpracovaných internetových zdrojů. Některé studenty prostě ke čtení nedonutíme. Myslím, že požadavek povinné četby je pro některé z nich spíše pobídkou k tomu, aby se naučili podvádět. Proto zadávám jen seznam doporučených knih, ze kterého si vybírají spíš ti, kteří nečtou a nevědí, po jakém titulu by měli sáhnout.“

Žádný centrální seznam povinné četby z dílny ministerstva školství neexistuje, výběr konkrétních titulů je na škole a učitelích. Děti ale jednoznačně preferují volný výběr knížek. Direktivní požadavek je možná donutí knihu přelouskat, ale skutečnou chuť k četbě v nich většinou nevzbudí. Řada učitelů si je toho vědoma a už přešla na systém literatury doporučené. Z ní si děti vybírají samy (většinou mají povinné 4 tituly za rok, někde odevzdávají třeba 2 zápisy z knih doporučených a 2 dle zcela vlastního výběru). Na některých gymnáziích používají i tematická zadání. Studenti si například během dvou měsíců musí přečíst jednu knihu z žánru humoristické literatury, v průběhu dalších dvou jeden titul na téma přátelství nebo odvaha a tak podobně. Jsou i kantoři, kteří povolují žákům místo povinné četby poslech audioknihy a jako volitelnou jsou ochotni akceptovat i tolik oblíbené komiksy.

Surfování místo listování

Co tedy poutá pozornost dětí s větší vehemencí než knihy? Zatímco nejmenší školáci ve svém volném čase nejčastěji dělají domácí úkoly, hrají si s hračkami, čtou ze slabikáře nebo běhají venku s kamarády, starší děti tráví více času s médii (například sledování televize je u nich po přípravě do školy druhou nejčastější denní aktivitou).

V průběhu druhého stupně základní školy pak rychle roste také frekvence využívání internetu, sociálních sítí, YouTube i hraní elektronických her, které kulminuje ve věku 13 až 14 let. Právě internet se pro ně stává platformou, kde hledají informace i pro školní účely. Téměř čtyřicet procent dětí si myslí, že všechno, co chtějí vědět, se dozvědí na internetu. Knihy pak jako zdroj nových poznatků často opomíjejí.

Důvody, proč děti nečtou, jsou různé. Zatímco prvňáčkům v tom podle studie Národní knihovny většinou brání nedostatečná čtenářská dovednost, hlavním argumentem u starších dětí a mládeže je to, že je čtení zkrátka nebaví. Proč? Nudí je dlouhé a podrobné popisy, které knihy často obsahují, a odradí je i špatný výběr žánru nebo zastaralý jazyk či styl. Ten se podle nich objevuje hlavně v povinné četbě. Řeší pak dilema, zda knihu vůbec dočíst, a čtení se jim promění v demotivující nutné zlo.

Z rozhovorů se studenty také vyplynulo, že za slabším či pouze příležitostným čtenářstvím stojí nedostatek času, široká nabídka jiných zajímavých volnočasových aktivit, ale třeba i lenost a fakt, že čtení je náročné a vyžaduje intelektuální úsilí a koncentraci.

Příklady opravdu táhnou Otázkou, kterou dnes řeší učitelé, rodiče i odborníci, je způsob, jakým děti přesvědčit, že čtení stojí za to. Nejlepší motivací je pochopitelně vlastní příklad. Pedagog, který je sám nadšeným čtenářem, může účinně „nakazit“své žáky a také s nimi o přečtených textech diskutovat. Rodiče, kteří sami rádi sáhnou po knize, mohou děti přirozeně inspirovat a také jim nabídnout tituly, které by je mohly zaujmout, protože své ratolesti dobře znají.

Učitelé a učitelky v praxi volí různé cesty, jak své svěřence přivést ke čtení. Za každou knížku přečtenou navíc dávají jedničky za aktivitu, nechávají žáky, aby svým spolužákům jednou za čas přednesli referát o libovolně vybrané knížce nebo aby vytvářeli vlastní příběhy a navzájem si je četli. A hlavně, pokud jim na to zbude čas, pokouší se s dětmi o tom, co a proč čtou, mluvit. Ti akčnější v hodině zorganizují návštěvu knihovny, besedu se spisovatelem či se zapojí do projektů na podporu čtenářství, jako je třeba Noc s Andersenem spojená s přenocováním ve škole a maratonem čtení.

Blanka Činátlová, která na částečný úvazek učí češtinu na pražském Gymnáziu Jana Keplera, přibližuje, jak se na škole před časem rozhodli změnit koncepci výuky literatury s ohledem na to, čemu se dnes říká výchova ke čtenářství či kritické čtení: „Dohodli jsme se, že je pro nás nejdůležitější, aby studenti četli a aby četli s chutí a porozuměním.Proto jsme opustili klasickou chronologickou výuku literatury a učivo jsme uspořádali podle výkladových rámců, témat či žánrů. Zohlednili jsme i věk studentů – Homér či Shakespeare se tak například neprobírají v prvním ročníku, ale ve třetím. V prvním čtou studenti třeba romantickou literaturu, beatniky či antiutopie. Rozebírají se i mediální nebo popkulturní texty.“Dodává, že učitel by měl vyjít vstříc čtenářskému vkusu studentů, ale současně nabídnout i texty, které jejich momentální horizonty přesahují.

Proč nečtou? Nudí je dlouhé popisy, zastaralý styl, ale sami přiznávají, že za tím může být i lenost nebo nutnost koncentrovat se.

K čemu je to všechno dobré?

V odpovědi na otázku, proč je vlastně čtení tak důležité, se odborníci více méně shodnou. Četba knih podporuje představivost, rozšiřuje slovní zásobu, nutí nás zpracovávat nové informace, přemýšlet a v neposlední řadě rozšiřuje naše obzory. Učí nás také lépe porozumět vlastním emocím, stejně jako odlišným názorům. Z některých studií dokonce vyplývá, že četba románů a pohádek zvyšuje empatii. Blanka Činátlová z Ústavu české literatury a komparatistiky na FF UK v této souvislosti cituje Bloomův Kánon západní literatury: „Studium literatury nezachrání žádného jednotlivce a nezlepší žádnou společnost. Shakespeare nás neučiní lepšími, stejně jako nás neučiní horšími, ale možná nám pomůže, jak se slyšet, když mluvíme k sobě samým.“