Řekni to celou větou
Co je věta a jak se dělí větné členy ČESKÝ JAZYK 9. TŘÍDA
Zatím jsme se v rámci našich témat věnovali slovu a jeho charakteru. Dnes se pojďme zaměřit na uskupení slov, a sice větu, a to formou tzv. dichotomických úloh.
To jsou úlohy, v nichž se v případě určitého tvrzení (zpravidla bývají v jedné otázce čtyři) rozhodujeme mezi odpovědí
ANO a NE.
Úlohy se mohou vztahovat k určitému textu, ale mohou být také obsahově naprosto samostatné.
Zkusme si tedy takovýto typ úlohy hned na začátku na tématu syntaxe věty jednoduché. Rozhodněte, zda je tvrzení o výchozí větě pravdivé (ANO), či nepravdivé (NE).
Výchozí věta: Všichni jsme se na svatbě našich přátel dobře bavili.
1. Podmětem ve výchozí větě je zájmeno všichni. ANO – NE
2. Přísudek ve výchozí větě je tzv. přísudek jmenný se sponou.
ANO – NE
3. Výchozí věta obsahuje příslovečné určení místa. ANO – NE
4. Slovo našich je přívlastek neshodný. ANO – NE Odpověděli jste střídavě ANO, NE, ANO, NE? Potom jste rozhodli správně a můžete si v následujících řádcích syntax jen zopakovat.
Věnujme se tedy větné skladbě (stavbě) neboli syntaxi. Věta je syntaktická konstrukce, jejímž základem je základní skladební dvojice – podmět a přísudek (vyjma vět jednočlenných typu: Prší.) Podmět označuje původce děje (Kdo, co?) a přísudek činnost, která je vykonávána podmětem (Co dělá podmět?). Podmět lze dělit na vyjádřený, přímo uvedený ve větě (Michal umí řídit.), a nevyjádřený, který ve větě přímo uveden není (Umí řídit.).
Přísudek je dělen na slovesný, vyjádřený plnovýznamovým slovesem (Michal hraje hokej.), a jmenný se sponou, který je tvořen tzv. sponovým slovesem být, bývat nebo stát se, stávat se a podstatným či přídavným jménem (Michal je hokejistou. Michal se stal hokejistou.)
Další větné členy jsou označovány jako rozvíjející větné členy a řadíme mezi ně přívlastek, příslovečné určení, předmět a doplněk.
Přívlastek označuje vlastnosti větných členů a dělíme ho na shodný, zpravidla vyjádřený přídavným jménem (makový koláč), a neshodný, jenž je zpravidla vyjádřen jménem podstatným (koláč s mákem). K dalším typům přívlastků patří několikanásobný a postupně rozvíjející, volný a těsný.
Příslovečná určení označují okolnosti děje – čas, místo, způsob, míru, ale také účel, příčinu aj. Ptáme se na ně příslovečnými otázkami, jako jsou Kdy? Kam? Jak? Jak moc?. Předmětem je účastník děje, někdo, jehož se děj týká. Ptáme se na něj pádovými otázkami vyjma 1. a 5. pádu.
Nakonec je to doplněk, který rozvíjí současně podmět a přísudek (Rudolfa zvolili za císaře.)
Věta může obsahovat také další konstrukce, jako je např. přístavek – typ přívlastku shodného, který je de facto opisem určitého jména( Antonín Dvořák, nejznámější český skladatel, se proslavil v USA.). Dále sem patří třeba i vsuvka, jež je doplňující informací věty, která se syntakticky neváže na její části (Dlužím vám, promiňte, omluvu.), či samostatný větný člen, který je předsunut před větu a na nějž je odkázáno obvykle ukazovacím zájmenem (Chrudim, ta je mým rodištěm.).