Nekalá konkurence ptáků
Letos se ho na to určitě zeptám. Řeknu: Jestlipak víte, proč lidi chodí do parku? Ten člověk se bude tvářit nechápavě a já si rovnou odpovím: Přece aby poslouchali zpěv ptáků! Jen nevím, jestli mi bude rozumět. Mám takový dojem, že nevládne češtinou. V parku na Kampě už má ale vysezené místo. Několik let tu hned po zimě pravidelně rozbaluje svoje elektrické piano se židličkou, otevřený batoh s reproduktorem položí vedle na zem a s procítěným kroužením horní části trupu střídá dvě melodie. Odhaduju tak sto decibelů.
Ne že bych měla něco proti melodiím, ale zdá se mi to nefér. Nefér vůči ptákům. Protože jak může třeba takový kos konkurovat elektrickému zesilovači? Vlastně zesilovačům. V místech, kde slábne elektrické piano, totiž nastupuje v parku na Kampě elektrická kytara. Ta vibruje na zahradní terase nedaleké kavárny, jako že pro hosty, ale ve skutečnosti zdaleka ne jen pro ně. Občas tam nahlížím, abych viděla, jak si ti hosti spolu můžou povídat, když se nemají možnost slyšet, ale oni si nepovídají. Koukají do mobilů. Není vyloučeno, že když si chtějí něco u stolečku říct, tak si to napíšou esemeskou. Možná už se v kavárnách bude jenom esemeskovat.
To ovšem ptáci nemůžou, tak se z Kampy radši pakují. Přitom jsou dost tolerantní. Všimla jsem si, že třeba housle jim nevadí, tedy pokud od nich nevede šňůra, a tím pádem je decibely neválcují.
Naštěstí máme jednoho kosa na dvorku. Tedy momentálně dva. Kosa a kosici. Myslím, že se právě připravují na zahnízdění a je zajímavé pozorovat, jak se chovají. Vypadá to, že zatím má navrch ona. On totiž zjevně dolejzá, což je ale, jak už vím, dočasné. Za chvíli začnou spolupracovat a není vyloučeno, že vyvedou mladé jako loni. To jim jedno vajíčko spadlo, nakřáplo se a já fascinovaně pozorovala první náčrtek života. V průhledném hlenu se při pohledu hodně zblízka rýsovaly sotva viditelné červené čárky vycházející vějířkovitě z nepatrné tečky v centru. Zdálo se mi, že zárodek srdce jako by ještě chvíli dokonce pulzoval.
Největší legrace je ovšem pozorovat mladé, jak se učí lítat. Zpočátku je víc než trénink zajímá svět na zemi. Ten loňský kosí pubescent byl zjevně ochoten kamarádit se s každým včetně kocoura a já si s hrůzou uvědomila, že stejně nebezpečně to mají i naše lidská mláďata, když vyletí z hnízda.
Ornitologové říkají, že ptáků ubývá. Viní z toho intenzivní zemědělství, chemii, nedostatek vody v přírodě a jakési virózy. Nikde jsem nečetla, že by ptactvu mohli vedle pesticidů a insekticidů vadit taky umělci. Přitom náš kos, ten ze dvorka, nevypadá nemocně, nýbrž naštvaně. To když jeho árie ruší Beatles od nedaleké Lennonovy zdi. Naštěstí bez beden, ty jsem těm pouličním zpěvákům, co jedou „Let i be“i dvacetkrát za odpoledne, rozmluvila. Jinak by byl ptáček dávno fuč. RADKA KVAČKOVÁ