Odborářská love story
Jako první v Česku se broadwayského muzikálu Poslední loď, k němuž napsal hudbu britský hudebník Sting, zhostilo Městské divadlo Brno na své Hudební scéně. Režisérem byl Stanislav Moša.
Muzikál měl v originále premiéru v roce 2014 nejprve „zkušebně“v Chicagu, poté na Broadwayi. Hrál se i v Salt Lake City, ve finském Turku, absolvoval turné po Velké Británii a Irsku a právě nyní ho má na repertoáru divadlo v Torontu, v jehož inscenaci účinkuje sám Sting. Zřejmě právě proto se oproti původním předpokladům nemohl brněnské premiéry osobně zúčastnit.
Hudebně část pěveckých čísel znají zpěvákovi fanoušci ze stejnojmenného alba The Last Ship, kterým se v roce 2013 Sting vrátil po nějakém čase přiznaného autorského vyhoření k skládání písní. Nechal se ovlivnit klasickým anglickým folkem, což zvuk alba velmi osvěžilo – v divadelní podobě většinu písní hraje plně obsazený muzikálový orchestr, což je možná škoda, skladby tak zapadají do běžného žánrového standardu. Po čistě skladatelské úrovni, což je známo už od publikování zmíněného alba, nebyl autor ve své nejhvězdnější formě, jakkoli svoji standardní úroveň pochopitelně drží. Ale když se ozve několik vložených starších písní z řadových alb, zejména When We Dance (což podporuje i silná scéna v rámci příběhu), povyskočí hudební úroveň o patro výš.
Vítězný únor v docích
Hudba ale není tou nejdiskutabilnější složkou muzikálu, na jehož původním libretu se podíleli John Logan (mj. jiné scenárista bondovky Skyfall) a Brian Yorkey (držitel Pulitzerovy ceny za muzikál Next To Normal), a jehož brněnští inscenátoři vycházeli z anglické verze, kterou ještě coby autor „nového libreta“, jak je uvedeno v programu, upravil režisér Lorne Campbell. Tím, s čím je dost těžké se srovnat, je totiž jedna ze dvou paralelně probíhajících dějových linií, respektive to, co si z ní má divák odnést. A to je značně levicový, skoro až anarchistický pohled na řešení krize těžkého průmyslu, do níž Velká Británie spadla v období vlády premiérky Thatcherové. To je dobovým rámcem, do něhož je příběh ze Stingova rodiště Wallsendu na řece Tyne zasazen.
V místních loděnicích je totiž rozestavěné velké plavidlo, vyrobené ovšem za nekonkurenceschopnou cenu. Práce musejí být zastaveny, část loďařů propuštěna a zbytek má loď rozebrat, aby mohla být rozprodána za cenu materiálu. S tím se loďaři, „chlapi jako břitva, oddaní své práci“, odmítají smířit, loděnici obsadí a loď z vlastního rozhodnutí dostaví. Jinými slovy, předvedou ukázkové „znárodnění výrobních prostředků“, které například u nás známe z února 1948.
Samozřejmě, touto dějovou linií se Poslední loď z běžného muzikálového standardu vyděluje, má značný politický rozměr. Ve světě, který neprošel totalitní zkušeností, možná rezonuje jinak, ale divákovi znalému dějin východního bloku prostě v některých okamžicích musí jít mráz po zádech.
Druhá dějová linie, milostný příběh světoběžníka Gideona Fletchera, který se rozhodl vytrhnout z nalinkované budoucnosti lodního dělníka a vyrazit na moře, a jeho původně dětské lásky Meg Dawsonové, k níž se po sedmnácti letech vrací, je naopak typicky muzikálová. Muzikálově začíná, má žánrové zvraty a vcelku očekávaně končí.
Herecké a pěvecké hvězdy
Tím nejlepším na brněnské inscenaci je industriálně pojatá statická scéna Christopha Weyerse, která je doplňována flexibilními kulisami, které stylizovaně dokážou diváka vtáhnout do několika různých prostředí. Vysloveně dokonalou lahůdkou pak jsou zadní projekce Petra Hlouška, které hlavně v případě různých podob mořského příboje výborně dokreslují děj a jeho atmosféru.
Premiérovému hereckému obsazení zcela dominoval Ladislav Kolář jako předák loďařů Jackie White. Svým velkým charismatem s přehledem zastínil i fakt, že jeho pěvecký projev je spíše parlando. Právě v této roli nyní v Torontu účinkuje sám Sting, který nepochybně postavu pojímá pěvečtěji, ale Kolářův přístup je u stárnoucího upracovaného chlapa, který se snaží všechny spory spíše uklidňovat, zcela relevantní. Jeho partnerka Zdena Herfortová, hrající manželku Peggy, zřejmě při premiéře neměla úplně svůj den.
Pěveckou hvězdou premiérového obsazení byla jednoznačně Radka Coufalová jako Meg, kdykoli v písni otevřela ústa, byl to příjemný zážitek. Obě muzikálové dovednosti, hereckou i pěveckou, vcelku zdárně zvládal Dušan Vitázek jako Gideon i Dagmar Křížová jako jeho a Megina punkově „oprsklá“dcera Ellen, tedy de facto dvě postavy, které nesou Stingovy autobiografické rysy: Gideon se svou jaksi obecnou touhou vypadnout z rodného hnízda, Ellen pak s explicitním plánem vyrazit do Londýna se svou kapelou a prorazit v hudbě.
Brněnské intelektuální kruhy nepochybně budou – pokud vůbec Mošovu inscenaci navštíví – mít problém s nablýskaností představení, s jeho patosem. Jenomže Poslední loď není a jistě ani nemá být závažné drama, byť mluví i o závažných věcech a jsou v něm i vyloženě dramatické okamžiky. Pořád se v první řadě jedná o muzikál, zcela přiznaně komerční mainstreamový žánr. A jako takový je udělán velmi dobře.
Poslední loď
Hudba: Sting Libreto: John Logan, Brian Yorkey, Lorne Campbell Překlad: Zuzana Čtveráčková Režie: Stanislav Moša Městské divadlo Brno, premiéra 16. 2.