Jen hlupáci o sobě nepochybují

Říká režisér Asghar Farhádí, jehož nový snímek Všichni to vědí vstupuje tento týden do českých kin

ránský režisér Asghar Farhádí (1972) natočil ve své vlasti dva oscarové filmy – v roce 2011 to byl Rozchod Nadera a Simin a v roce 2016 Klient. V roce 2013 přidal ve Francii snímek Minulost, jehož hrdinou byl ovšem Íránec.

Nyní poprvé vytvořil bezezbytku evropský film – vztahové drama s kriminální zápletkou Všichni to vědí se odehrává ve Španělsku a jeho hvězdami jsou Penelope Cruzová a Javier Bardem. Snímku připadla čestná úloha zahájit loňský festival v Cannes a tam také režisér poskytl tento rozhovor.

LN Stává se z vás západoevropský režisér, nebo je film Všichni to vědí jen jedna výjimečná odbočka?

Mé hluboké přání je točit většinu svých filmů ve své vlasti, kterou je Írán. Ale čas od času se vám v hlavě usadí příběh, který se odehrává v jiném prostředí a v jiné krajině, a tak se tam vydáte a pokusíte se takový film natočit. Příběh snímku Všichni to vědí se zrodil ve Španělsku, tam mě napadl a byl inspirován tamním prostředím. LN Máte ke Španělsku nějaké zvláštní vazby?

Už od dětství jsem měl takovou snovou, ideální představu Španělska. Vždycky jsem Španělsko vnímal jako velmi barvitou, pestrou zemi a vlastně je to i taková ukázka toho, jakým směrem by se mohla ubírat má vlastní země – je tam dnes velmi dobře vyladěná rovnováha mezi tradicí a modernitou. O něčem takovém sním pro Írán.

LN Jak složité pro vás bylo změnit íránský pohled na evropský?

Byla to mimořádná výzva. Ten film nemá vypadat jako snímek, který natočil cizinec, někdo zvenčí. Zejména pro španělské publikum, které dokáže snadno rozlišit, co je španělské a co ne. To měl na paměti celý štáb a všichni jsme se snažili dosáhnout toho velmi subtilního vyladění – dostat do filmu španělskost a nepřehnat to s ní ze strachu, že jí nebude dost. A taky nespadnout do pasti klišé. Doufám, že se nám to podařilo. Jestli teď ten film vypadá, zní a voní španělsky, tak za to vděčím všem lidem, kteří se mnou na výsledku pracovali a pomáhali mi se všemi těmi drobnými, ale nesmírně důležitými detaily. LN Ve vašich filmech vždy hraje významnou roli rodina. Cíleně si takové příběhy vybíráte?

Není to tak, že bych byl rozhodnutý točit stále o rodině, ale kdykoliv začnu něco psát, tak to skončí v nějaké domácnosti... Ona je to velice dobrá příležitost, jak zkoumat lidské vztahy, emoce a vůbec lidi jako takové. V literatuře, v divadle je rodina vždy oblíbený předmět pozorování lidské povahy.

LN Výrazným motivem je u vás také čas, v novém filmu možná ještě výrazněji než dříve.

Jak stárnete, tak už začnete vnímat to odpočítávání a napadá vás, kolik času vám ještě zbývá. A vaše minulost je stále těžší a těžší břemeno. Takže to se nejspíš projevuje i v mých filmech a v tématech, kterými se chci zabývat. Existují také dvě věci, které mi připadají opravdu zajímavé na hodinách. Ta první je, že ukazují běh času v kruhu, ne v přímce. My si čas představujeme jako lineární, ale on není lineární, je pro něj vlastní opakování. Svým způsobem je to uzavřený kruh a to se mi zdá pozoruhodné. A také ta podoba starých švýcarských hodin s kukačkou. Pták zamčený v hodinách, zamčený v čase, to mi připadá zajímavé, a proto je to také úvodní obraz v mém filmu.

LN Ve vašich filmech postavy často učiní nějaké rozhodnutí, které dříve či později zásadně ovlivní celý jejich život. Jak snadno se vám osobně dělají důležitá rozhodnutí?

Musím je někdy dělat, ale velmi dobře vím, co jsou to pochybnosti. Pochybnosti jsou v našich životech velmi důležité. Problém našeho světa je, že velmi hloupí lidé jsou si sebou velice jistí a inteligentní lidé jsou plní pochyb. LN Ve snímku Všichni to vědí se řeší i problematika vlastnictví, morálního nároku například na půdu, kterou člověk obdělává. To je docela ožehavé a politicky zatížené téma. Jak na ně nahlížíte?

Ano, je to velmi složité téma. Komu patří statek – postava Paca jej koupila neúměrně levně, ale stálo ho to pak velké úsilí, aby z něj učinil to, co je teď. Komu tedy patří? Jemu, nebo tomu, kdo ho vlastnil předtím? Nebo těm, kdo na něm pracovali? A do jaké míry si vůbec můžeme nárokovat vlastnictví kusu země. Samozřejmě je pak ještě zajímavější, když se předmětem takových úvah o „vlastnictví“stane lidská bytost, v případě filmu Všichni to vědí je to dcera. Kdo má na dítě právo, kdo má za ně zodpovědnost. To je v dnešních proměnlivých rodinách čím dál palčivější problém.

LN Teď když jste dokázal, že můžete být západoevropským režisérem, co si zkusit být také americkým?

Už jsem dostal určité nabídky a začal jsem se jedním projektem i více zabývat a rád bych v tom pokračoval. Ale nemyslím si, že to bude tak hned.