Připomeňme otce „Jedličkárny“
Letos se sejde řada „stopadesátek“, připomínek toho, co se událo před 150 lety. Mendělejev předvedl periodickou tabulku chemických prvků (6. března 1869). V USA dokončili Pacifickou dráhu (10. 5.) a v Egyptě Suezský průplav (17. 11.). Vyšlo první číslo časopisu Nature (4. 11.). Narodil se Mahátma Gándhí (2. 10.). Tolstoj dokončil Vojnu a mír (v prosinci). U nás Emil Škoda koupil plzeňskou strojírnu (12. 6.). Narodil se sportovec a diplomat Josef Rössler-Ořovský (29. 6.) i smíchovský pivovar Staropramen (první své akcie nabídl ke koupi 13. 7.). A také se narodil Rudolf Jedlička (20. 2. v Lysé nad Labem).
MUDr. Jedlička stojí za připomínku. Asi každý zná aspoň z doslechu Jedličkův ústav (hovorově „Jedličkárnu“). Ale jen málokdo si uvědomí, že tento ústav funguje už od jara 1913, a to pod stejným názvem a se stejnou obsahovou náplní – co nejlépe uzpůsobit normálnímu životu tělesně postižené děti a mládež. Je více institucí s dlouhou historií, ale jen málo takových, které za století nezměnily svůj cíl, poslání, jméno, ba ani adresu na pražském Vyšehradě, prakticky nic. Přičemž dokázaly kráčet s dobou.
Rudolf Jedlička (20. 2. 1869 – 26. 10. 1926) přitom sám věděl, zač je postižení loket. Už ve svých 27 letech jako první lékař u nás pracoval s rentgenem. A v době, kdy se nevědělo o neblahých účincích paprsků X, za to zaplatil daň. Protože stupeň záření nastavoval ručně, musely mu být postupně amputovány články prstů na levé ruce až na palec a část ukazováku. Ale i tak s pomocí zvláštní pinzety dál operoval. Snad i proto o pár let později založil Jedličkův ústav, který od počátku pojal jako kombinaci léčebné a vzdělávací instituce. Jako zařízení, v němž se vedle medicíny uplatní psychologie, pedagogika, sociální práce, mravní a estetická výchova. Jako místo, kde jde o celkovou rehabilitaci a rozvoj dovedností.
Tato ambice, její uskutečnění i fakt, že to vše funguje na témže místě i po více než století, si zaslouží ocenit. Alespoň připomínkou toho, že Rudolf Jedlička se narodil před 150 lety.
Je více institucí s dlouhou historií, ale jen málo takových, které za století nezměnily svůj cíl, poslání, jméno, ba ani adresu na pražském Vyšehradě, prakticky nic. Přičemž dokázaly kráčet s dobou.
Ateď k přímé demokracii a její přenosnosti. Před 25 lety Švýcaři hlasovali o lidové iniciativě Alpského spolku, dvou opatřeních ke snížení dopravní zátěže: a) přesměrovat náklady na koleje, b) už nezvyšovat kapacitu tranzitních silnic. Předem vládla spíše skepse, ale 20. února 1994 přišlo vítězství: iniciativu schválilo 52 procent Švýcarů. V praxi to znamenalo, že k roku 2011 smělo zemí projet už jen milion kamionů ročně a od roku 2018 – otevření Gotthardského úpatního tunelu – pouze 650 tisíc.
A teď pár otázek. Může to být přenosné k nám? Dovedete si představit, že pro tato omezení by hlasovalo 52 procent českých voličů? Zeptejte se na to propagátorů přímé demokracie.