Mizerný týden
Je přece přirozené, že jak člověk stárne, svět, ve kterém žil, postupně odchází.
Budu se radši věnovat politice, řekla jsem si. Taky s jistými vnitřními pochybami – politika mi čím dál tím víc připomíná nějaký fotbal, kde nejde o to, čeho dosáhnout, ale už jen o to, aby ta či ona strana porazila konkurenci. Jako by se ta politika změnila: nezáleží na tom, co kdo hlásá, ve skutečnosti záleží jen na vítězství, na zisku volebních hlasů. Jde jim jen o to, aby se dostali do parlamentu – a vůbec ne kvůli tomu, aby prosadili svoje představy a někam vedli zemi, ale aby se dostali k vlivu. A k penězům.
Hm, broukl vnitřní hlas: přesně takhle dospívají společnosti k tomu, že se nakonec přimknou k nějakému vůdci, který se jim jeví jiný než dosavadní politici: je přece jednodušší se na všechny naštvat, protože se jenom hádají a osočují, a přitom za scénou nenápadně provádějí všelijaké lumpárny. K čemu to v historii vedlo a vede, je notoricky známo, zklamání umí dělat divy. Člověk by měl mít trochu odstup.
S odstupem jsem tedy poslouchala a četla, jak se polští politici rozkmotřili s izraelskými. Nedivím se, že se ti polští naštvali, taky by se mi nechtělo poslouchat o antisemitismu, který můj národ sál s mateřským mlékem. A proč to mají schytávat zrovna Poláci? Proč ne třeba Slováci nebo Maďaři, jejichž státy se za války postojem ani chováním k Židům rozhodně nijak nevyznamenali? Nebo třeba Belgičané či Francouzi? Cloumala mnou nevole a zlost. Copak ti politici nepřemýšlejí, než něco řeknou? Copak nedokážou uvážit, co všechno může způsobit, když prostě zopakují rozšířený předsudek?
Chaluha si všimla, že jsem nesvá, a dala mi osvědčenou radu: „Radši si něco hezkýho čti.“A přisunula mi tlapkou půvabnou knížku „O kocourovi bez bot“, kterou Ladislav Radimský v roce 1970 v Mnichově podepsal jako Petr Den a kterou jsem dostala ctí a darem od knihovny Libri prohibiti. Což o to, knížečka o kocouru Frydolínovi a zejména o jeho lidských majitelích-hostitelích je báječná a člověk při ní zapomene na smolné dění za okny, jenže má jen 47 stránek – a co potom? PETRUŠKA ŠUSTROVÁ