Trumpův plán: výhra, nebo fiasko?
Hned dvě želízka v ohni mají na Blízkém východě Spojené státy v éře Donalda Trumpa a obě se v poslední době rozpalují doběla. Čeká se na ohlašovanou „dohodu století“, jíž chce americký prezident jednou provždy vyřešit izraelsko-palestinský konflikt, ale zároveň vede ostrý protiíránský kurz. Oba případy mohou přinést pozitivní průlom, stejně jako neúspěch a nové konflikty.
JERUZALÉM/PRAHA Spojené státy budou bez zbytečných otázek podporovat a vyzbrojovat arabské režimy, které v regionu svádějí konkurenční boj o vliv s ambiciózním Íránem, a výměnou za to USA očekávají, že dotyční arabští vládci kývnou na americké a izraelské představy o tom, jak definitivně vyřešit palestinskou otázku.
Tak je možné shrnout převažující nálady mezi blízkovýchodními politiky, diplomaty a experty, s nimiž jsem v posledních měsících hovořil nebo si s nimi psal. Pro jedny je přitom takový scénář pragmatickým a žádoucím rozuzlením celé řady současných problémů, zatímco pro ty druhé je Trumpova blízkovýchodní politika amatérským receptem na katastrofu, jakou si i tváří v tvář současným problémům regionu umí málokdo představit.
Oslabení palestinské karty
Na minulý týden Spojené státy svolaly do Varšavy konferenci, která měla vytvořit dojem jednoty mezi USA, Izraelem a prozápadním arabskými režimy, tedy silami, které označují za příčinu všeho zla na Blízkém východě íránskou revoluční teokracii, slavící právě tento měsíc 40 let svého trvání.
„Ve Varšavě je teď chladno, izraelské zahraniční vztahy se ale zahřívají k lepšímu,“prohlásil izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Izraelci se pokusili umocnit tento dojem tím, že i za cenu ztrapnění některých arabských činitelů indiskrétně pustili na veřejnost video, kde se dotyční Arabové kriticky vyjadřují o teheránském režimu. Jeruzalémská vláda skutečně pracuje na vylepšování vztahů s monarchiemi Arabského poloostrova, ale i třeba s Čadem nebo Marokem. Vše se však odehrává v době kampaně před izraelskými volbami, a tak se nelze divit i skeptickým hlasům.
„Netanjahu se snaží vytvořit dojem prohlubujících se vztahů mezi Izraelem a Araby. To je ale iluze velmi zkreslující realitu jak v očích izraelské, tak světové veřejnosti,“domnívá se generál ve výslužbě a bývalý izraelský ministr Efrajim Sne. „Premiér se tváří, že může dál okupovat Palestinu a budovat židovské osady, a zároveň jednat s Araby. To je samozřejmě nesmysl, protože Arabové dál trvají na tom, že je nutné řešit palestinskou otázku.“
Takovému varování dává za pravdu i vysoký panarabský činitel pocházející z Egypta. „Žijeme v novém světě, kde už palestinská otázka není tak dominantní, jak bývala. Tento trend začal americkou invazí do Iráku v roce 2003, pokračoval Arabským jarem roku 2011, nyní palestinskou otázku zastiňuje například válka v Jemenu. Dnešní realitou tedy je, že některé arabské vlády jsou ochotné jednat s Izraelem, aniž by od něj požadovaly nějaké ústupky jako v minulosti – kupříkladu zlepšování životních podmínek Palestinců. Izraelci proto mohou získat dojem, že mohou normalizovat své vztahy s Araby, aniž by je to cokoli stálo. To je ale omyl,“zdůraznil arabský diplomat.
I podle průzkumů veřejného mínění se palestinská otázka propadla na žebříčku priorit, zejména u obyvatel monarchií Arabského poloostrova. Zároveň však na ní coby na nejpalčivějším tématu bazírují obyvatelé Egypta a Jordánska – paradoxně jediných arabských států, které s Izraelem mají mírovou smlouvu.
„Jedna věc je, co říkají arabští politici, druhá věc, co si myslí běžní obyvatelé dotyčných zemí,“upozorňuje přední palestinský aktivista Fádí Kurán. „Před čtyřmi lety začali Egypťané bojkotovat místního partnera nadnárodní mobilní společnosti Orange, protože ta působila i na Izraelem okupovaných palestinských územích. Výsledkem tohoto tlaku bylo, že se Orange z Izraele stáhl. Nadnárodní bezpečnostní společnost G4S zase zajišťovala v Saúdské Arábii velké pouti do Mekky (hadždž) a zároveň ji Izraelci používali na represe proti Palestincům – firma nakonec také ustoupila tlaku arabské veřejnosti.“
Čekání na velký plán
Další zásadní otázkou je samotný mírový plán, který chce americký prezident předložit. Spekuluje se o něm už od Trumpova nástupu do funkce, oficiálně bylo jeho zveřejnění slíbeno na minulý měsíc, jenže do toho přišlo vypsání předčasných dubnových voleb v Izraeli. A tak se nyní s odhalením plánu čeká, až bude po nich a po sestavování koalice – například proto, aby extrémní židovská pravice nemohla torpédovat už tak pravicového premiéra Netanjahua.
Tým Trumpova hlavního vyjednavače Jasona Greenblatta tvrdí, že se při formulování textu snaží postupovat citlivě a zohledňovat zájmy obou stran. Jenže ve stejné době Bílý dům toleruje Izraelcům prakticky jakékoli chování a zároveň nekompromisně vystupuje vůči Palestincům. „Trump věří, že aby se něčeho dosáhlo, musí se to dělat maximálním tlakem. Proto třeba jeho administrativa zastavila pomoc pro palestinské nemocnice ve východním Jeruzalémě a podobně,“vysvětluje David Makovsky z Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku.
Není proto divu, že 80 až 90 procent Palestinců podle průzkumů z poslední doby – po americkém uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele a přesunu ambasády tamtéž – nepovažuje USA za férového zprostředkovatele a zároveň neočekává, že by Trumpův plán mohl skutečně zohlednit jejich klíčové zájmy.
„Poprvé v historii vyjednávání někdo chce, abychom nejprve řekli ano a pak se dozvěděli, co jsme vlastně odsouhlasili,“napsal nedávno Súfiján Abú Zájda z palestinského vedení. „Palestinci ale nemají moc důvodů věřit, že to splní i ty jejich nejzákladnější představy – vždyť se podívejme, co říkají dnešní nejvyšší představitelé izraelské vlády: žádný palestinský stát, žádné evakuace židovských osad z okupovaných území – tak v co můžeme doufat?“
Ostatně i v nově „proizraelských“zemích, jako je Bahrajn, lidé rozlišují různé formy izraelského konfliktu. „Vůbec nám nevadí, když Izraelci zastřelí palestinského teroristu, který útočí na civilisty. Zcela nepřijatelné ale je, pokud izraelské buldozery na palestinské půdě staví další a další domy pro židovské osadníky,“lze tam zaslechnout.
Roli hraje i lidský faktor a boj o čas. Ačkoli palestinský prezident Mahmúd Abbás bývá často ostrakizován, američtí, izraelští i palestinští činitelé připouštějí, že jakmile téměř 84letý vůdce odmítající násilná řešení odejde ze scény, prosazování míru bude daleko těžší. Dokonce se nahlas mluví o tom, že ať už Abbásova smrt, nebo i „pouhý“nenaplněný Trumpův mírový plán mohou vést k novému výbuchu násilí. Oslabené umírněné vedení svolné ke kompromisu totiž v Palestině velmi pravděpodobně nahradí radikálové.
Sázka na prezidentovo ego
Svá úskalí má i přístup Trumpova týmu k Íránu. „USA jsou v poslední době velmi polarizované v mnoha tématech včetně blízkovýchodní politiky,“říká Michael Doran z konzervativního institutu Hudson ve Washingtonu. „Pro jedny je žádoucí stabilizovat Blízký východ ruku v ruce s Íránem. Já ale patřím k těm, kdo jsou naopak přesvědčeni, že Teherán je jedním z klíčových zdrojů nestability.“
USA proto loni odstoupily od průlomové mezinárodní dohody (stvrzené jednomyslně i Radou bezpečnosti OSN) o omezení íránského jaderného programu s argumentem, že novým jednáním lze Teherán přinutit k přijetí ještě přísnějších podmínek, týkajících se nejen jádra, ale například i vývoje konvenčních balistických raket. Tento Trumpův postoj sdílejí i Izraelci a proamerické arabské režimy. Teherán však zatím na dohodě trvá a podle mezinárodních inspekcí i plní veškeré své závazky, které z ní vyplývají. Podobně se k dohodě hlásí i Čína, Rusko a evropské mocnosti.
Teherán ale americké argumenty vnímá jinak. „Íránské vedení nepochybuje, že Trumpově administrativě nejde o jaderný program, o rakety, lidská práva či o íránskou politiku v regionu, jak na přeskáčku tvrdí, ale o změnu íránského režimu jako takového,“shrnuje profesor Náser Hádíján-Džazí z Teheránské univerzity. „Za Obamy šlo Američanům o různé aspekty chování Íránu, nyní jim ale jde o to, kdo tu vládne.“
Bílý dům se oficiálně a explicitně k plánům svrhnout íránský režim nehlásí, v okolí Trumpa však figuruje celá řada lidí, kteří se takto přinejmenším v minulosti vyjadřovali – zejména poradce pro národní bezpečnost John Bolton.
Profesor Hádíján-Džazí spekuluje, že i v případě krize kolem Íránu mohou klíčovou roli sehrát ambice jednoho člověka – a to prezidenta Trumpa. „Írán by teď mohl Trumpovi dát relativně málo, jenom tolik, aby se coby poměrně sebestředný politik cítil být vítězem a hybatelem historie. Určitě by mu stačilo k uspokojení ega méně než Obamovi nebo nějakému příštímu prezidentovi k naplnění jejich strategických politických cílů.“
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha