Král zemřel, ať žije královna
Módní průmysl přišel o dlouholetého kreativního ředitele dvou luxusních značek. Návrhář Karl Lagerfeld ale po sobě zanechal víc než jen pěkné šaty. Dokázal proměnit staré v nové a své jméno v marketingové šílenství.
PAŘÍŽ/PRAHA „Kdo nahradí výstředního návrháře Karla Lagerfelda v čele módní značky Chanel?“ptali se milovníci módy ihned po oznámení návrhářovy smrti.
Jeho pravá ruka – zaznělo v odpověď. Onou rukou je více než třicet let rodačka z Dijonu Virginie Viardová. V 80. letech začínala v domě Chanel jako stážistka, a když si v roce 1992 Lagerfeld odskočil do značky Chloé, vzal s sebou i Viardovou.
Po pěti letech se do firmy s propojenými céčky v logu oba vrátili. Lagerfeld se znovu chopil postu kreativního ředitele, ona vedení oděvních řad vysoké krejčoviny.
„Na základě Karlových skic dávám kolekcím spolu s ateliéry život,“prozradila v roce 2017 magazínu The Telegraph. „Koordinuji týmy, jsem ve spojení s dodavateli a vybírám látky. Pak samozřejmě dělám s Karlem zkoušky.“
A byla to právě ona, žena s ofinou černých hustých vlasů a s černou linkou kolem očí, kdo Lagerfelda v lednu zastoupil na poslední přehlídce značky Chanel. Nyní se Viardová po slavné Coco Chanel stává teprve druhou ženou, která usedne do vedení tohoto luxusního domu. Lagerfeld jej totiž řídil úctyhodných 36 let.
Chanel? Nedělej to!
Budoucího krále módního průmyslu by ve 30. letech na severu Německa asi nikdo nehledal. Přesto se tu roku 1933 narodil řediteli fabriky na výrobu kondenzovaného mléka Christianu Lagerfeldovi a jeho ženě Elizabeth.
Jako dítě byl prý Karl stále zahloubán v knihách, neustále kreslil a ostatních dětí se stranil. Když ho rodiče v roce 1952 poslali na malířskou školu do Paříže, byl to pro něj odrazový můstek do vysněného módního prostředí. O dva roky později jeho model žlutého kabátu získal prestižní cenu Woolmark Fashion Prize.
Následovala stáž u Pierra Balmaina a Jeana Patou. Jako rozený workoholik se ale na začátku 60. let postavil na volnou nohu a pracoval pro Fendi, Chloé či značku Max Mara.
Když ho později rodina Wertheimerů, která dodnes vlastní značku Chanel, lákala do domu po slavné Coco, Lagerfeld nabídku přijal.
Tehdy ale měla značka velmi daleko ke své dnešní podobě. „Lidi mi říkali – nedělej to. Nebude to fungovat. Je to staré jméno,“prozradil návrhář v roce 2003. „Nikdo značce nevěřil až na mě a pana Wertheimera.“První kolekce ve spojení Lagerfeld–Chanel ovšem sklidila spíše rozporuplné reakce a titulky v novinách hovořily o tom, že „nikdo nemůže nahradit Coco“. Čas ale hrál Lagerfeldovi do karet. Německý rodák pomohl francouzské značce stát se jednou z nejuctívanějších firem módního průmyslu.
Loni se navíc společnost držená bratry Alainem a Gérardem Wertheimerovými rozhodla zveřejnit své tržby za rok 2017, které činily 9,6 miliardy dolarů. Tím se zařadila mezi značku Gucci a Louis Vuitton, které patří k nejvýdělečnějším firmám současnosti.
Do svých 85 let pracoval Lagerfeld v nekompromisním tempu. Jen pro Chanel tvořil až deset kolekcí ročně. Ačkoli se přehlídky této značky nikdy neobešly bez tvídových sak, typických rozpínacích blůzek a malých černých šatů, vždy do nich dokázal podstrčit něco nového. V roce 1993 oblékl modelky do saka a legín, o rok později zase doplnil plesovou róbu motorkářskými botami.
Po molu nechal v typických chanelovských sakách procházet i surfaře, hipíky či roboty. Podařilo se mu tak ke značce, která byla ještě před několika lety oblečením pro starší paničky, přitáhnout i pozornost mladých žen a dívek.
Lagerfeld ovšem uměl víc než jen navrhnout pěkné šaty. Byl též dokonalým marketingovým stratégem, který dobře věděl, jak k logu dvou propojených céček přitáhnout pozornost.
Pěkné šaty k tomu samozřejmě nestačily, a tak do výstavního prostoru Grand Palais v Paříži, kde se odehrávala většina přehlídek značky Chanel, umístil pařížské bistro, uměleckou galerii, kasino, supermarket i les se stromy a zemí pokrytou listím.
Ohlédnutí za Lagerfeldovou kariérou ale nepřináší žádnou signifikantní siluetu nebo výrazný oděv. „Namísto toho přetvořil způsob, jakým móda funguje, i vztah, jaký k ní lidé mají,“upozorňuje Robin Givhanová, módní kritička amerického listu The Washington Post. „Zjistil totiž, že většina lidí nehledá avantgardní pojmy. Hledají status a hodnotu. A nosit správnou značku – tu, která plane spolu s hvězdami, tu, jež udržuje možnost, že vy možná získáte přístup za to červené lano – mění vše.“
Cola, Barbie a Nietzsche
Stejně jako se Chanel proměnil ze značky zanesené prachem v symbol luxusu, měnil se i Lagerfeld. V mládí se věnoval kulturistice, v 90. letech byl obtloustlým chlapíkem ovívajícím se vějířem. Kolem roku 2000 ale radikálně zhubl, protože se mu prý zalíbily návrhy designéra Hediho Slimane, tehdejšího tvůrce pánských kolekcí konkurenčního domu Dior, který nastolil módu velmi úzkých nohavic.
Lagerfeld za jediný rok shodil více než 40 kilo a právě tehdy si vytvořil vlastní uniformu z černého úzkého obleku, košile s vysokým límcem, bezprstých rukavic a spousty stříbrných prstenů. Stačilo, aby se někde objevila pouze jeho silueta, a všichni věděli, že si ji mají spojit právě s iniciálami KL.
Ty nebyly propojeny jen s francouzským domem Chanel, italskou značkou Fendi nebo jeho stejnojmenným módním brandem. Německý designér je neváhal spojit s čímkoli. V roce 2008 vytvořil spolu s výrobcem plyšáků Steiff medvídka Karla. O rok později přišla na trh animovaná postavička Karl, a roku 2014 dokonce do své uniformy oblékl i panenku Barbie. Ta se nyní na serveru eBay prodává za 6000 dolarů, tedy za více než 130 tisíc korun.
Jméno a siluetu propůjčil i svému oblíbenému nápoji – limitované edici lahví Coca-Coly light. Pod svým jménem navrhl piano pro výrobce hudebních nástrojů Steinway & Sons. V roce 2010 si zahrál v televizní reklamě na automobily Volkswagen. A propagoval bezpečnost na silnicích. „Je žlutá, je ošklivá, nejde dohromady s ničím, ale může vám zachránit život,“stálo v roce 2008 ve Francii na billboardech, na nichž byl Lagerfeld oblečen nejen do své černobílé uniformy, ale i do fluorescentní žluté vesty.
Nebyl jen designérem, ale i aktivním fotografem. Tvořil kampaně pro Chanel, Fendi a svou vlastní značku, ale také pro Adidas nebo zmrzliny Magnum.
Kromě módy a propagování svého jména se věnoval i další vášni – knihám. V roce 1999 otevřel pařížské knihkupectví 7L, které se specializuje na luxusní fotografické knihy.
Do Lagerfeldových podnikatelských aktivit patřilo i nakladatelství Editions 7L, jež vydává publikace o módě a fotografii. V roce 2012 se dokonce spojil s německým vydavatelstvím Steidl, aby vydal kompletní spisy Friedricha Nietzscheho.
Díky štědré podpoře z domů Fendi, Chanel a dalších klientů vedl Lagerfeld život na vysoké noze. Do jeho majetku patřily vila v Biarritzu, byty v Římě, v Berlíně, v New Yorku i v Monaku. V roce 2000 prý prodal svou sbírku francouzského umění z 18. století za 28,5 milionu dolarů, za něž si pořídil městskou rezidenci v Paříži. V posledních letech ale počet svých realit zmenšil, neboť prý přišel na chuť bydlení po hotelech.
Po Lagerfeldově smrti se ihned začalo mluvit také o tom, kdo jeho pohádkové jmění zdědí. Homosexuální návrhář totiž po sobě zanechal jen svou milovanou kočku Choupette a kmotřence Hudsona Kroeniga, který jej pravidelně doprovázel na přehlídky značky Chanel.
Stejně jako bílý culík a černé brýle patřil k Lagerfeldově typickým atributům i ostrý jazyk. Když si usmyslel, nešetřil nikoho – od kolegů z branže po královskou rodinu.
„Jestli nechcete ukazovat kalhotky, nestávejte se modelkou. Jděte do kláštera, tam bude pro vás vždy nějaké místo,“vyjádřil se k aféře kolem nedávné kauzy sexuálního obtěžování Me Too. Na adresu Rusů prohlásil, že „pokud bych byl ruská žena, byl bych raději lesbou, protože tamní muži jsou velmi oškliví“. A ostře kritizoval Angelu Merkelovou za její vstřícnou politiku vůči uprchlíkům.
Kromě postavičky z reklamy a vrtošivého starého muže, který nešel pro ostré slovo daleko, byl také návrhářem ze staré školy. Práci šikovných řemeslníků v ateliérech Chanel vyzdvihoval nad své vlastní nápady.
Své povolání nepovažoval za nic mimořádného. Mluvil o sobě jako o „pracující třídě“a návrháři, kteří se nad ostatní povyšovali, opovrhoval. „Nejhorší oděvní návrhář je ten, co neustále mluví o své kreativitě – jaký je, jak se vyvíjí. Prostě to dělejte a mlčte,“rozčílil se v roce 1978.
Své kreativní týmy instruoval do poslední chvíle. Podzimní kolekce, kterou vytvořil pro značku Fendi, byla představena teprve tento čtvrtek, dva dny po návrhářově smrti. Rodina Fendi zesnulému návrháři vzkázala: „Děkujeme ti, Karle, za tu nejkrásnější cestu.“