KAm se vrtnou indiÁni
Být indiánem nebylo v Brazílii snadné nikdy. Ale být tam indiánem dnes je zvláštní osud, který jednou může potkat i nás
Přestože indiáni tvoří nepatrný zlomek brazilské populace, je velmi snadné se s nimi potkat. Ve vnitrozemském státě Mato Grosso do Sul na středozápadě Brazílie většinou postávají u silnic. Také často nocují i s dětmi na malých autobusových nádražích uprostřed nekonečných rovin státu, který se sice jmenuje v překladu Hustý jižní prales, ale dnes je to vykácená planina, na níž se pěstuje sója a chovají stáda bílého skotu. Nejčastěji prodávají pletené košíky nejrůznějších velikostí, houpací sítě (indiánský vynález, který má dnes doma každá brazilská rodina), keramiku nebo drobné náušnice z papouščích per.
Když si pak u silnice staví stany z modrých nebo černých igelitových pytlů, jejich polonahé děti pobíhají v červeném blátě, vedrem vysušeném na troud, a nad hlavami jim občas přelétnou vzácné a chráněné modré arary nebo hejna tukanů. Stejně jako tihle ptáci, původně patřící do džungle, ani brazilští indiáni příliš nevědí, kam se dnes vlastně vrtnout.
Plaší a uctiví
Indiány je ale možné spatřit i v naprosto odlišném státu na jihu země v Rio Grande do Sul, kde desítky rodin prodávají na nedělních trzích v místních parcích výrobky označené jako „indiánské umění“a posvěcené cedulkou humanitárního fair trade projektu. Večer pak sbalí svoje chatrné výdělky a stolky a vydají se do svých miniaturních domků z neomítnutých cihel v některé z mnoha chudinských favel, kde většina „městských indiánů“žije.
Jsou na první pohled plaší, uctiví a v brazilské – velmi pestré a zcela nehomogenní – společnosti nijak nevyčnívají. Přesto k nim Brazilci zaujímají podobný postoj jako bílá evropská většina k Romům. Nechápavý a smíšený s pocitem viny, protože to byli koneckonců běloši, kdo indiánům v Latinské Americe sebral jejich území a považoval je za zvířata, která je třeba domestikovat. Ty časy jsou sice pryč, přesto indiáni nemají v brazilské společnosti kdovíjak velké šance na uplatnění. A mnoho z nich o to ani příliš nestojí.
V Brazílii totiž oficiální orgán zvaný Národní indiánská nadace (Fundaçao Nacional do Índio), zkráceně Funai, registruje 818 000 osob indiánského původu, z nichž je 53 kmenů (některé indiánské organizace uvádí až 93) zatím zcela nekontaktovaných bílou většinou. Indiáni, jichž bylo před kolonizací Brazílie zhruba pět milionů, tak dnes tvoří jen 0,04 % brazilské populace. Přesto se uvádí, že téměř třetině Brazilců koluje v žilách indiánská krev. Conquistadoři a jejich potomci totiž často indiánské ženy a dívky považovali za svou sexuální kořist.
Brazilská ústava z roku 1988 sice indiánům zajišťuje mnoho práv, zejména pak právo na plné občanství. Příslušník indiánského kmene se ovšem zároveň musí chtít stát brazilským občanem se vším, co k tomu patří. Funai totiž rozlišuje tři druhy indiánů – izolované, tedy ty, kteří téměř nepřicházejí do styku s civilizací, pak ty, kteří jsou „na cestě k integraci“– čili přicházejí do styku s brazilskou společností, ale zároveň neopouštějí svůj styl života. Třetí skupinu pak tvoří indiáni integrovaní neboli ti, kteří se chtějí a dokážou přizpůsobit většinové společnosti a mluví portugalsky.
Všechno je to pro Evropana možná nepřehledné, málo pochopitelné a příliš exotické. Brazilská realita se ale zkrátka musí vypořádávat s problémy, které jsou natolik komplikované, až se mohou stát neřešitelnými. A tamní společnost je pak prostě často nechává vyhnívat, podobně jako ta naše romskou problematiku.
Archaický, tvrdohlavý zbytek
Přes veškeré úsilí v sedmdesátých letech, kdy se společnost snažila indiány přinutit, aby opustili svá kulturní specifika a proměnili se v bělochy (nebo spíše míšence), se nepodařilo jejich otázku uspokojivě vyřešit ani pochopit.
Dnes jsou Brazilci – zejména díky snahám mnoha neziskových organizací a několika středolevých vlád – k indiánům mnohem tolerantnější. Stát jim zajišťuje zdravotní péči, více než tisícovka škol také vzdělávání – což není vůbec jednoduché, protože většina brazilských učitelů nemluví žádným ze zhruba 270 indiánských jazyků. Bylo tedy třeba vychovat generaci indiánských učitelů hovořících jak portugalsky, tak domorodými jazyky. Dnes jsou takových lidí asi tři tisíce, což je samozřejmě naprosto nedostačující číslo. Přesto se podařilo zastavit proces asimilace indiánů a celkové ubývání jejich počtů. Co se týká demografického přírůstku, předčí dnes dokonce indiáni národní průměr – za což paradoxně vděčí výdobytkům civilizace, zejména přístupu ke zdravotní péči.
Přestože by se mohlo zdát, že v posledních patnácti letech se práva indiánů a jejich životní podmínky zlepšily, nejožehavějším problémem vždycky bylo, je a bude navracení kdysi ukradené půdy. Podle ústavy mají indiáni právo na získání „tradičních území“, nikde však není přesně definováno, jak mají vypadat. A navracení půdy samozřejmě doprovází velký odpor nejrůznějších agrárních a těžařských společností i veřejnosti.
Brazilská společnost je totiž orientována především na optimistické zahledění do budoucnosti. Brazilci jsou velmi hrdí na to, že patří společně s Čínou, Ruskem, Jihoafrickou republikou a Indií do společnosti zemí BRICS (státy s nejrychleji rostoucími tržními ekonomikami na světě), a považují se za obyvatele země, jejíž čas zcela jistě nastane a ona se díky své velikosti a nerostnému bohatství dostane do čela rozvinutých zemí. Indiáni mají ale tu smůlu, že většina tohoto nerostného bohatství a džungle, která by se dala vykácet, se nacházejí právě na onom těžce definovaném „tradičním území“.
Když se letos Jair Bolsonaro ujal úřadu brazilského prezidenta, servítky si zrovna nebral. „Na to, jak vás je málo, si uzurpujete příliš velký kus země,“vzkázal místním indiánům. A slíbil, že napříště s nimi bude jednat stejně jako s ostatními Brazilci. Co na první pohled vypadá jako férová nabídka, skrývá celkem ostrý háček. Brazilská společnost je totiž natolik pestrá, že „rovné“zacházení může pro některé její části znamenat konec. PředstAvA, že odjedete nA dovolenou A po nÁvrAtu nAjdete svůj venkovský dům ve stejném stAvu, je mylnÁ. TrÁmy prožerou termiti, dvůr zAmoří komÁři A bAzén hAdi.