Kam se vrtnou indiáni
v této problematice staví na stranu agrárníků a těžařských lobby.
Baťovy šlápoty
Ochránci indiánů se ale někdy rekrutovali i z mnohem nečekanějších vrstev než nadšených ochránců přírody, jezuitů a univerzitních profesorů. Jedním z nejslavnějších brazilských přátel indiánů byl totiž voják. Maršál Cândido Mariano da Silva Rondon byl člověk přesvědčený o tom, že rozvoj a pokrok Brazílie se dají skloubit i se slušným chováním vůči indiánským kmenům, s nimiž přišel do styku, když se vydával počátkem století na výpravy do dosud neprozkoumaných území severní a severovýchodní Brazílie. K indiánům měl velmi blízko mimo jiné i proto, že jeho matka byla vnučkou indiánů kmene Bororo. Rondon vystudoval vojenskou školu a zajímal se zejména o matematiku, přírodní vědy a topografii. Byl jmenován ředitelem telegrafické společnosti a ve státě Mato Grosso pak úspěšně budoval s pomocí indiánů telegrafické sítě a komunikace.
I v tomto zmíněném údaji tkví další paradox osudu brazilských indiánů. Byli to totiž právě oni, kdo dobyvatelům a kácečům pralesa pomáhali v této činnosti a sloužili v mnoha výpravách jako ochotní průvodci a rádci. Vnučka Jana Antonína Bati, českého podnikatele, který v Brazílii založil ve čtyřicátých letech minulého století několik měst, dodnes vzpomíná, jak na pozemcích, z nichž pak po vykácení pralesa vznikla rodinná a dodnes prosperující farma, indiáni pomáhali jejímu otci Ljubodragu Arambašičovi s výpravami do někdejší divočiny. A není od věci zmínit, že Jan Antonín Baťa byl ve stejné době, kdy ho v Československu odsoudil tehdejší komunistický soud, v Brazílii nominován jako brazilský kandidát na Nobelovu cenu za mír za svou kolonizační činnost ve státě Mato Grosso do Sul. Své kandidatury se vzdal právě ve prospěch maršála Rondona, jehož postoje a obhajobu indiánů hluboce obdivoval.
Maršál Rondon se také zasloužil o vznik první velké indiánské rezervace Parque Indígena do Xingu a stal se ředitelem Úřadu na obranu indiánských práv. Je po něm pojmenován i jeden ze států brazilské federace – Rondônia –, který leží na severozápadě země u hranice s Bolívií.
V Brazílii však i navrácená půda, na níž indiáni mohou zachovávat své tradice a věnovat se ekologickému zemědělství nebo rybolovu, tvoří přibližně 12,54 % celého brazilského území, přičemž se v 99 % jedná o oblast Amazonie. Ovšem na rozdíl od severoamerických indiánských rezervací půda nepatří indiánům, ale brazilskému federálnímu státu. Je to proto, aby se předešlo neustálým námitkám ozbrojených složek, že indiáni by jako vlastníci rozsáhlých území ohrožovali bezpečnost, potravinovou soběstačnost (Brazilci si velmi zakládají na tom, že jsou v mnoha ohledech nezávislí na dovozu potravin a surovin) a svrchovanost státu.
Ovšem v odlehlých rezervacích, které nejsou dostatečně velké a kde se indiáni mohou věnovat udržitelnému zemědělství, dochází často k paradoxní situaci – neexistující infrastruktura zabraňuje efektivnímu odbytu produktů, zásobování a vede k podvýživě a chudobě. Navíc je půda rezervací často zamořená kvůli předchozí těžbě nebo agresivnímu zemědělství, používajícímu toxická hnojiva, a nelze na ní s úspěchem pěstovat plodiny jiným způsobem. Navíc ochota většiny Brazilců kupovat dražší fair trade potraviny nebo výrobky je zatím velmi omezená. Mnoho indiánů tak rezervace dobrovolně opouští a nechává se najímat na práci v okolních farmách nebo odchází kvůli vzdělání svých dětí a zdravotní péči do měst.
Navracení půdy indiánům neustále doprovází násilí, korupce a porušování lidských práv. Jen za posledních deset let to byl důvod k zavraždění 563 indiánů. Ke zlepšení situace nepřispělo ani to, že mnohé mezinárodní organizace, které pomáhaly úřadu Funai v jeho úsilí,
Nový hlas, stará podoba
Pokud by se ale měl opravdu změnit přístup k indiánům, aby mohli žít svým způsobem života, nebo pokud se pro to rozhodnou jako právoplatní občané brazilské federace, musí se do hloubky změnit uvažování o nich. Výstižně to popsali členové Misionářské indiánské rady, která úzce spolupracuje se státním úřadem Funai, Roberto Liebgott a Iara Boninová: „Bohužel všechno, o co se snažíme při pomoci indiánům, nás vede k tomu, že jsou slabí, méně rozvinutí, méně vzdělaní, méně civilizovaní, méně zvyklí pracovat a jejich kultura je méně komplexní a méně cenná. Promýšlíme indiánskou existenci na základě své vlastní. A apelujeme na toleranci, ale nikdy se nezeptáme, kdo jsme my, abychom je tolerovali, přijímali nebo jim dovolovali, aby žili tak, jak chtějí. Dobrý začátek by byl, kdybychom si přiznali, že indiánské kmeny mají svůj způsob života a že ten nezávisí na našem přitakání, přijetí nebo toleranci.“V současné Brazílii je však nový politický diskurz nastaven spíše opačným způsobem a dávné, hluboce zakořeněné předsudky dostávají nový hlas a podobu.
Je ale možné, že existuje nějaká mnohem komplexnější, kosmologická spravedlnost. Třeba jednou nastanou časy, kdy sice všechny indiánské kmeny vymřou nebo se asimilují či integrují, ale budeme to my, o kom bude umělá inteligence točit dokumentární filmy, zkoumat nás a sestavovat slovníky našich vymírajících jazyků.
Byli to paradoxně právě indiáni, kdo dobyvatelům a kácečům pralesa pomáhal a sloužil v mnoha výpravách jako ochotný průvodce a rádce
Autorka je hispanistka a spisovatelka, dlouhodobě pobývá v Brazílii.