Smí být život krásný?
Osobní výběr ze světového tisku
rán slavil 40. výročí islámské revoluce, ale jaksi zaniklo 30. výročí jejího přesahu na Západ: 14. února 1989 vydal íránský duchovní vůdce ajatolláh Chomejní fatwu požadující smrt pro Salmana Rushdieho. Šlo o průlom do běhu světa. Do února 1989 bylo pro Západ nepředstavitelné, že by nejvyšší ústavní činitel nějakého státu žádal smrt občana jiného státu (Velké Británie), navíc ne zločince, ale spisovatele provinivšího se jen tím, že autority islámu považují jeho román Satanské verše za rouhavý.
Z nynějších ohlasů zaujmou hlavně reakce spisovatelů. Zejména těch, kteří pamatují atmosféru února 1989 a jsou s to ji poměřit s dneškem.
***
Fiachra Gibbons v Times of Israel cituje spisovatele Hanifa Kureishiho. Kureishi je Rushdieho přítel, vrstevník, britský občan z muslimského prostředí, jen ne indického, nýbrž pákistánského. Říká, že Satanské verše ho zaujaly jako kniha o šílenství, novosti a změně, žádný spor po vydání nečekal. Ale dnes by podle něj „už nikdo neměl koule Satanské verše napsat, natož vydat“.
Americký spisovatel Bruce Bawer na webu Frontpage probírá reakce Západu. Nemuslimský svět až do února 1989 výraz fatwa skoro neznal. I proto skutečnost, že nějaký náboženský vůdce nařídí trest smrti pro britského spisovatele, působila na tolik Zápaďanů groteskně, absurdně. Jenže přišly bombové útoky na knihkupectví v USA a Británii, pálení Rushdieho knih v britských městech i nepokoje muslimů ve světě. A západní elity poznaly, že si zahrávají s ohněm.
„Fatwa,“píše Bawer, „poprvé ukázala ochotu mnoha západních politiků a kulturních ikon ustupovat násilí islámu. Americký prezident Carter označil Satanské verše za „přímou urážku milionů muslimů“. Muslimský lídr Iqbal Sacranie, kterého pak Tony Blair povýšil na rytíře, prohlásil, že smrt je pro Rushdieho příliš mírný trest. Britský historik Trevor-Roper řekl, že by „neuronil slzu“, kdyby si parta muslimů Rushdieho „vyčíhala v temné uličce“. Knihu odsoudili canterburský arcibiskup Runcie, newyorský arcibiskup O’Connor i papež Jan Pavel II. Její dovoz do Kanady byl zakázán, knihkupectví v USA ji přestala nabízet a vydavatelé ve Francii či Německu se zřekli plánů na její překlad.
Jaké je z toho poučení? Podle Bawera v tom, že ani na vrcholu tehdejšího dramatu s fatwou, když už vyšlo najevo, nakolik se islám bere vážně, si nikdo na Západě nedokázal představit, co přinesou příští tři dekády: „Kdo si představoval útok 11. září 2001? Kdo si představoval, že i poté budou západní státy vítat armády muslimských přistěhovalců? Že západní média hlavního proudu budou rutinně oslavovat islám? Že Zápaďané kritičtí vůči islámu budou popotahováni policií a soudy?“Z toho logicky plyne i Bawerův závěr: „Kdo by si teď, v roce 2019, troufl představovat, jak bude vypadat západní svět za třicet let?“
Švýcarský spisovatel Eugen Sorg se to téma snaží nahlédnout očima islamistů. Ti prý za oněch třicet let zjistili, píše na webu Osa dobra, že teror funguje: „Vojensky je Západ svým zbožným nepřátelům nepřekonatelně nadřazen, ale jeho slabost je mentální. Sekulárnímu, pacifisticky naladěnému Zápaďanovi je představa hobbesovského světa boje zcela protivná. Na obrazy krutosti reaguje jejich potlačením a útěkem do utopií.“
Pokrokářský establishment jako by v lecčems čerpal z prostředí sekt či středověkých chiliastů: smí být život krásný, když kolem nás houstne atmosféra apokalypsy?
***
Server Osa dobra nabízí i jiné téma. Novou celebritou Západu je šestnáctiletá Švédka Greta Thunbergová, aktivistka vyzývající školáky ke stávkám za radikální kroky k záchraně klimatu a planety. Publicista Thilo Schneider napsal otevřený dopis těmto školákům. Jeho text je vstřícný a chápavý, snaží se je přesvědčit vlastně jen o jednom: nesázejte na strach a paniku, spíše na optimismus, radost a tvořivost, nebuďte Gretou Thunbergovou, ale Elonem Muskem.
Až sem je to banální. Více zaujme pokračování textu, kde Schneider reaguje na námitky, jež dostal. Zejména od radního za Zelené v jeho domovském Aschaffenburgu. Co radnímu vadilo? Ne postoje k přírodě, ekologii či setrvalému rozvoji, tady se shodnou. Ale vadilo mu, že někdo nepokládá radost ze života za zvrhlost a dětem píše, že „život je krásný“. Vždyť hédonismus je přece „krátkodobý požitek na účet ostatních“.
Jistě, je to reakce jednoho člověka, ale Schneider ji pokládá za tak typickou pro progresivní establishment, že jí věnuje notnou část textu. Evokuje totiž prostředí náboženských sekt či středověkých chiliastů. Jako když ve vzduchu visí otázka: Smí být život krásný, když kolem nás houstne atmosféra apokalypsy?