Volič populistů jako hrdina
Některé se zaměřují na problém demokratických institucí (Levitského a Ziblattova kniha Jak umírá demokracie), další radí, jak poznat nebezpečného autoritáře (Fašismus – Varování od Madeleine Albrightové), nebo přinášejí návody, jak by měl postupovat řádný občan, aby se předešlo kolapsu demokracie (Tyranie Timothyho Snydera). Případně předpovídají změnu, jako citovaná Naomi Kleinová v knize Ne nestačí: Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme. Řada děl pak mapuje nedávný vzestup populismu, a to obecně či samostatně v různých oblastech, jako například kolektivní práce Populismus v časech krize.
Anglický novinář Edward Luce (* 1968) se ve své knize The Retreat of Western Liberalism, která nedávno vyšla česky pod názvem Soumrak západního liberalismu, zaměřuje na to, jak vypadá typický Trumpův volič, a snaží se mu porozumět. Ukazuje, že z moderních trendů profitují jen někteří, takže bariéra mezi lidmi žijícími ve velkoměstech a mimo ně narůstá. Naštěstí ale Luce nezachází tak daleko jako u nás třeba antiimigrační aktivista Petr Hampl, který s nemalou dávkou demagogie, ba až nenávistí píše o Trumpových odpůrcích, že údajně „podporují anticivilizační síly, ‚vyhlazení bílé rasy‘, likvidaci občanských práv“. A nacházejí se prý „ve skleněných palácích korporátních centrál, ministerstev, centrál nadnárodních neziskovek či organizací jako Evropská unie, Světová banka, OSN a podobně. Ve světě obleků, kostýmků a powerpointových prezentací.“Zatímco „lidé v chudších regionech preferují normální klidný život, úctu k práci (ve starém významu toho slova) a vlastenectví“.
Lepšolidé a oikofobové
Jestliže v českém prostředí používají někteří politici nactiutrhačný pojem lepšolidé, což mají být ti, kdo se považují za něco lepšího než my ostatní, kdo nám neustále radí, co máme dělat, a kdo své názory považují za nadřazené názorům těch druhých, u Luceho zase najdeme neologismus „oikofobie“. Má označovat strach z příslušníků vlastního národa.
Slovo vymyslel konzervativní filozof Roger Scruton a užívá ho k popisu příslušníka globální elity, člověka, který se bojí zástupců prostých mas a na jejich vlastenectví se dívá svrchu. „Oikofob sám sebe považuje za obránce osvícenského univerzalismu proti lokálnímu šovinismu,“uvádí Scruton.
Podle Luceho sice jde o „nové slovíčko“, jež ale pojmenovává prastarý jev. Ve Spojených státech prý byli chudí bílí odjakživa izolovanou společenskou třídou, níže už byli jen otroci a jejich potomci. „V jistých ohledech byla degenerovaná bílá spodina z pohoří Smoky Mountains a oblasti močálů považována za podřadnou dokonce i v porovnání s otroky.“Jde v jistém smyslu o pojmy analogické, i když český prezident jej používá jako nenávistnou nálepku k rozeštvávání společnosti, zatímco Luce jako spíše popisný termín, který může odkrývat část reality. Jelikož sám autor vůbec není Trumpovým příznivcem, jedná se v jeho podání o termín sebereflexivní, či dokonce lehce sebekritický. I u nás by mohl být v tomto smyslu podnětný pro všechny, kdo mají problém identifikovat se s tím, koho si jejich spoluobčané volí do čela státu.
Mezi podřízeností a vzpourou
K vysvětlení proměn nálad lidí, kteří se cítí vyloučení a odstrčení, Luce obsáhle cituje z díla francouzského filozofa a historika Didiera Eribona (* 1953), u nás alespoň některým známého díky vydání knihy Michel Foucault 1926–1984. Ve své autobiografii Retour a Reims Eribon vzpomíná, že pocházel z velmi chudého prostředí, v němž se hlasy dlouho odevzdávaly komunistům. Pak se novou politickou volbou lidí pocházejících z toho milieu stala krajně pravicová Národní fronta Marine Le Penové: nadále už podle nich nešlo o boj dělníků s buržoazií, ale „Francouzů s cizinci“.
Termín „společenská třída“je tak dnes možná nezřetelný, ale její bývalí příslušníci podle Eribona nadále existují. Jen se změnil objekt jejich kolektivní oddanosti. „Pravice nebo levice, všichni jsou stejní,“řekla Eribonova matka, když ji káral za to, koho začala volit. „Složenky za mě stejně nikdo nezaplatí.“Byl tu ale jeden velký rozdíl – najednou tu byl někdo, na koho se mohli dívat svrchu. Eribona to nejdříve vyděsilo, postupně a neochotně si ale uvědomoval, jakými zkouškami jeho rodina prošla, a začal zmíněný posun chápat. Navíc si pamatoval, co jeho otec předpověděl o studentech levicového přesvědčení, kteří mu říkali, co má dělat, a kteří se za deset let vrátí. Titíž lidé nyní skutečně učili na univerzitách, byli vládními zaměstnanci a řídili velké továrny. Stali se z nich obhájci světa, který jim dokonale vyhovoval. Eribon se ptá: „Jak bych dnes mohl tvrdit, že můj otec neměl pravdu?“
Dalším autorem, u kterého dnes někteří hledají vhled do mysli voliče Trumpa nebo Le Penové, je o generaci mladší spisovatel Édouard Louis (nar. 1992), pro jehož spisovatelskou dráhu prý četba právě Eribonovy zmíněné knihy znamenala zásadní bod obratu.
I Louis pocházel z kulturně nepříliš stimulujících poměrů chudého severofrancouzského venkova. V autobiografickém románu Skoncovat s Eddym B. (En finir avec Eddy Bellegueule, 2014) popsal svoje neradostné dětství homosexuála a svůj únik do liberálnějšího, velkoměstského prostředí. V Paříži si roku 2013 změnil jméno, tedy zavrhl to obsažené v názvu francouzského originálu. Téhož roku editoval sborník esejů a statí o sociologovi Pierru Bourdieuovi a jeho vlivu na politickou emancipaci a kritické myšlení (Pierre Bourdieu. L’insoumission en héritage, 2013). Louis vzpomínal, že jeho matka byla věčně nazlobená: „Odporovala, kdykoli se jí k tomu naskytla příležitost, celý den se zlobila na politiky, na reformy snižující sociální dávky, bouřila se proti moci, kterou z hloubi duše nenáviděla. A stejnou moc, již tolik nenáviděla, pak zase povolávala, kdykoli bylo třeba zakročit: zakročit proti Arabům, alkoholu a drogám, sexuálnímu chování, které považovala za skandální.“
Autor odkazuje na biografii Marie Antoinetty od Stefana Zweiga, při jejíž četbě si představoval lidi, mezi nimiž strávil dětství. Zejména když Zweig popisuje rozzuřené ženy ztrápené hladem a bídou, jež se v roce 1789 vypravily protestovat do Versailles, ale při pohledu na krále začaly spontánně provolávat „Ať žije král!“. Jejich těla, komentuje Louis, jež tak bezděčně promluvila, „byla rozpolcena mezi naprostou podřízeností moci a neustálou vzpourou“. Taková prototypická bytost je věčně nazlobená, avšak neví, co si počít s onou nenávistí, jež ji nikdy neopouští.
Důležitou roli v Louisově popisu zaujímá televize. Jak jeho matka běžně trávila čas? „Každé ráno zapínala televizi. Všechna rána se navzájem podobala. (…) Moje matka si neuměla představit – chci říct: opravdu toho nebyla schopná –, že by někoho mohla nebavit televize. Televize tvořila odjakživa součást jejího světa. V našem malém domě jsme měli čtyři televizory, v každé ložnici jeden a další v jediné společné místnosti, a otázka, zda ji člověk má, nebo nemá rád, se nekladla. Matka si sledování televize osvojila stejně jako jazyk či způsob oblékání. (…) Až budu chodit na lyceum a žít sám ve městě a matka zjistí, že doma nemám televizi, bude si myslet, že jsem se zbláznil – tón jejího hlasu skutečně prozrazoval úzkost, znatelné vyvedení z rovnováhy.“„A co teda celý dny děláš, když nemáš telku?“ptala se jej nevěřícně. Trvala na tom, aby sledoval televizi jako jeho sourozenci: „Běž se koukat na pohádky, to ti udělá dobře, uvolníš se před školou.“
„Na progresivní politické mítinky, přednášky, radniční jednání a shromáždění chodí tolik lidí, že jim mnohdy ani nestačí prostory. Cosi mohutného se už dalo do pohybu,“raduje se ve své nejnovější protitrumpovské knize kanadská aktivistka Naomi Kleinová. Není sama, kdo zvěstuje změnu. Jen ostatní nejsou tak optimističtí. Poslední politický vývoj ve dvou tradičně demokratických zemích – Spojených státech a Velké Británii – každopádně podnítil vznik řady titulů o krizi demokracie.
Odtrumpujte se
U nás do tohoto kontextu někteří řadí knihu Dědina: pole, závist, chtíč a otčina spisovatelky a novinářky Petry Dvořákové. Recenzentka Monika Zavřelová už v srpnu loňského roku tvrdila, že těm, kdo chtějí venkovským prostředím opovrhovat, česká literátka „poskytuje potřebnou argumentační munici stvrzením mnohých klišé“. Naopak sama autorka v rozhovoru nazvaném Kritici neumějí číst pro časopis Host (2/2019) dílo interpretovala i jako snahu o postižení skutečného životního obzoru voličů Miloše Zemana a Andreje Babiše. Jméno ani jednoho z nich v knize ovšem nezazní, autorka především líčí životaběh lidí ponořených do svých každodenních sporů a starostí o živobytí: nevěr či potíží s příbuznými, v nichž se láska neoddělitelně prolíná s nenávistí a emoce s hmotnými zájmy a touhou po penězích. Živočišné potřeby se přitom navzájem, někdy i komicky, prostupují. Jako v jejím líčení zabijačky, při němž se prolínají tělesné detaily porcovaného zvířete a části těla mladé hospodyně Aleny, které řezník vnímá a obdivuje: „Nejdřív uříznu hlavu, ať může Alena začít vařit polívku. Zas si všimnu toho jejího výstavního zadku.“
Tyto záležitosti víceméně plně vyplňují životní obzor autorčiných hrdinů. Podněty z „vnějšího“světa mezi ně příliš nepronikají a přítomen není ani výraznější městský „vetřelec“, který by tamní dění vnímal zcizujícím pohledem (jako naopak třeba v románu Nejlepší pro všechny Petry Soukupové). Což může čtenář pociťovat jako určitý nedostatek textu, ovšem podle Dvořákové jde vlastně o záměr a pokus o diagnózu. Protože právě o tuto uzavřenost spisovatelce podle jejích slov šlo: lidé na venkově se „strašně nadřou“, zůstávají přikovaní k půdě a vůči řadě věcí, jako výkupní ceny masa, jsou ponecháni bezmocní. Babiše pak vnímají jako jednoho z nich, kdo „to dokázal“a kdo je schopen jim pomoci, respektive zařídí, aby se měli podobně jako on. A dokonce ho volí i v případě, kdy na vlastní oči vidí, že kolem sebe „likviduje, co se dá“.
Současně Dvořáková razantně popřela, že by se v této knize potřebovala vyrovnávat s čímkoli ze svého dětství, v čemž se ovšem liší od obou předchozích literátů. Což je pochopitelné minimálně v tom smyslu, že její kniha nemá jednoho centrálního hrdinu, ale jde o několik sond do čtyř dnešních rodin v blíže neurčené „dědině“na Vysočině.
Ve zmíněných výpovědích můžeme hledat a nacházet prvky „autoritářské osobnosti“, kterýžto pojem na základě empirických výzkumů dispozic k fašistické názorové orientaci zavedl T. W. Adorno (například stereotypizované myšlení, absence kriticismu vůči idealizovaným autoritám; tendence vyhledávat lidi, kteří narušují konvenční hodnoty). Mohou nám ale také potvrdit teze ze zmíněné české knihy o populismu, podle nichž úspěch Jeana-Marieho Le Pena i jeho dcery podmínil kolaps francouzské komunistické strany.
Ale vnímat je můžeme i jako pohled „zespodu“, mimo sociologické a politologické teorie. Snaha o postižení toho, jak vidí svět „oni“, je jistě záslužnější než paušalizující nálepka „nevzdělaný xenofobní a islamofobní proruskej troll z vesnice“. (Ostatně volební preference mohou souviset i s genetickými dispozicemi, které vůbec nemají co do činění s intelektem ani s ekonomickým postavením: odpůrci migrace jsou prý lidé pečlivější, vybavení zvýšenou svědomitostí, naopak „vítači jsou víc velkorysí, volnější v zásadách“.)
Případně kdo chce, může se inspirovat u Naomi Kleinové, zaryté Trumpovy odpůrkyně, která nicméně vyzývá k sebezpytu: trochu v duchu knihy švýcarského psychiatra a filozofa Maxe Picarda Hitler v nás Kleinová navrhuje zabít „Trumpa ve vlastním nitru“. Máme-li mít šanci změnit svět, musíme být ochotni změnit sebe, tedy „odtrumpovat“se.
Jak na to? Například tím, že každý týden strávíme hodinu navíc aktivním zájmem o lidi ve svém okolí, „že o trochu víc upozadíme vlastní ego“. Je ale otázka, jestli se dá četba Dědiny již klasifikovat jako „aktivní zájem“…