Totožnost vězně číslo 7

Skutečná záhada života Rudolfa Hesse se stala úplně jindy: 10. května 1941 odpoledne se tento významný německý představitel posadil na letišti Augsburg-Haunstetten v Bavorsku do stíhačky Messerschmitt Bf 110, kterou si sám pilotoval. Uměl to. Za první světové války sice sloužil v pozemním vojsku, ale po zranění a stažení z fronty požádal o zařazení k letectvu. Výcvik už nedokončil, avšak sen o létání mu zůstal. Pilotní průkaz získal v roce 1929, kdy už byl významným činitelem nacistické strany NSDAP. Měl stranickou legitimaci číslo 16. V roce 1933 se stal zástupcem Hitlera v NSDAP, později poklesl na druhého Hitlerova nástupce (po Hermannu Göringovi).

V messerschmittu seděl Hess sám. Díky přídavným nádržím doletěl nad Severním mořem až do Skotska. Už téměř rok zuřila letecká bitva o Británii, Hessův letoun byl zpozorován, ale díky tmě unikl stíhačkám, které ho měly sestřelit. Když už mu docházelo palivo, vyskočil z letadla a přistál s padákem.

Chtěl vyjednávat o separátním míru s Británií těsně předtím, než Německo napadne Sovětský svaz. Převládající vysvětlení tohoto podivného činu zní, že šlo o Hessovu vlastní iniciativu bez vědomí Adolfa Hitlera a dalších německých špiček. Jak si mohl myslet, že proti vůli Hitlera a za jeho zády dojedná mír a uvolní Německu ruce k boji na východě, je docela záhada, vysvětlitelná snad zprávami o jeho určité duševní nevyrovnanosti.

Britové s Hessem nejednali, ale vsadili ho za mříže. V zajetí setrval po celou válku, pak byl v roce 1945 postaven spolu s dalšími představiteli nacistického Německa před Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku a za přípravu války byl odsouzen k doživotí. Byl vězněn ve špandavské věznici, kde se každý měsíc střídali strážní zastupující Británii, Francii, USA a Sovětský svaz. Byl znám jako „vězeň číslo 7“, ovšem od roku 1966 byl už posledním a jediným vězněm v celém rozsáhlém komplexu. Tam také v roce 1987 zemřel – oběsil se na šňůře od lampy v nově otevřeném altánku.

Kolem Hesse existují spiklenecké teorie, jako třeba že k oběšení mu pomohli britští vojáci, kteří jej tehdy střežili, či dokonce že z jakéhosi ne zcela pochopitelného důvodu byl ve vězení jeho dvojník. Minimálně ta druhá teorie nyní utrpěla těžkou ránu. Pomohla k tomu analýza DNA.

Krev na sklíčku

Přestože vězni ve Špandavě měli nárok na jednu půlhodinovou návštěvu měsíčně, Hess se odmítal s rodinou setkat až do roku 1969. Jeho manželka Ilse, která ho 28 let neviděla, pak přímo s ředitelem věznice žertovala: „Jakpak se dnes dvojníkovi daří?“

Protože Hessův hrob byl cílem návštěv neonacistů, byly jeho ostatky nakonec vykopány a v roce 2011 spáleny. Tím svět ovšem přišel o šanci podrobit je nějakému novému zkoumání. Vlastně o ni přišel jen zdánlivě.

Ještě v roce 1982 totiž odebral americký vojenský lékař Phillip Pittman vězni vzorek krve jako součást zdravotní prohlídky. Patolog Rick Wahl nanesl trochu krve na mikroskopické sklíčko, aby mohl spočítat krvinky. Preparát pak hermeticky uzavřel, označil jako „Špandava číslo 7“a ponechal si jej jako učební pomůcku v Armádním lékařském středisku Waltera Reeda ve Washingtonu.

Někdy v půlce devadesátých let se o vzorku dozvěděl další armádní lékař, Sherman McCall, který byl v lékařském středisku na stáži. „Tehdy jsem si jenom zapamatoval, že takovýto vzorek Hessovy krve existuje. Vůbec jsem nevěděl, že by kolem identity onoho vězně existovala nějaké kontroverze,“popsal doktor McCall reportérovi populárně vědeckého časopisu New Scientist. „O ní jsem se dozvěděl až později.“

Až při té příležitosti jej napadlo, že uchovaný vzorek krve by mohl objasnit, kdo opravdu byl vězněm číslo 7. Ovšem od nápadu k jeho uskutečnění bylo ještě daleko. Nejdříve musely testy DNA pro kriminalistiku a také pro určování příbuzenství dosáhnout dostatečné úrovně. A pak bylo nutné najít ke krevnímu vzorku nějaké srovnání. V tomto případě přicházelo v úvahu porovnat jej s DNA některého příbuzného Rudolfa Hesse.

99,99 procenta

Sherman McCall, který již z armády odešel, kontaktoval Jana Cempera-Kiesslicha, jenž je molekulárním biologem na Salcburské univerzitě v Rakousku a pověděl mu o zapečetěném laboratorním sklíčku s krví špandavského vězně. Rakouského vědce to zaujalo a se svým týmem získali z této sušené krve DNA. A teď nastal druhý problém. Kde vzít příbuzného?

„Rodina je velmi uzavřená, netouží na sebe obracet pozornost veřejnosti,“konstatuje doktor McCall. Také příjmení Hess není v Německu nijak zvlášť výjimečné, takže hledání zabralo nějaký čas, další pak přesvědčování mužského příbuzného, aby se do výzkumu zapojil a poskytl vzorek své DNA. Nakonec se to povedlo.

Výzkumníci neprozradili přesnější podrobnosti, pouze uvedli, že „mužský příbuzný a jiný člen Hessovy rodiny viděli výsledky analýzy DNA a odsouhlasili jejich publikování“. Ovšem nechtějí být dále zapojeni do jakýchkoli případných následných diskusí.

Výzkum se soustředil na chromozom Y, který je pro zjišťování příbuznosti ideální. Mají jej pouze muži, od nich jej dědí jejich synové a od nich zase jejich synové. K tomu však výzkumníci přidali další genetické znaky vyskytující se v jiných částech genomu.

Statistická analýza výsledků ukázala, že DNA z laboratorního sklíčka a DNA onoho žijícího mužského příbuzného Rudolfa Hesse s pravděpodobností 99,99 procenta pocházejí od blízkých členů rodiny. Z toho vyplývá, že vězněm číslo 7 mohl být prakticky jenom Rudolf Hess.

Badatelé své závěry publikovali v odborném periodiku Forensic Science International Genetics. Před publikováním jej posoudili dva recenzenti – genetici.

Životopisná data říkají, že nacistický pohlavár Rudolf Hess zemřel v srpnu 1987 ve věku 93 let ve špandavské věznici v tehdejším Západním Berlíně. Populární konspirační teorie však říká, že vězněn byl ve skutečnosti kdosi jiný. Teď ji vyvrátil tým rakouských a amerických vědců.

Historie psaná forenzní vědou Samozřejmě spiklenecké teorie jsou nesmrtelné, takže představa, že místo válečného zločince Rudolfa Hesse seděl po dlouhá desetiletí ve vězení pod dozorem čtyř mocností jeho dvojník, bude asi žít dál. Nicméně pro historiky je tento výzkum dalším přesvědčivým důkazem, který jim mohla dát forenzní genetika.

V minulých letech už forenzní vědci vyřešili i řadu dalších historických otázek. Prokázali například, že spálené kosti nalezené u Hitlerova bunkru jsou skutečně pozůstatky německého diktátora, který spáchal sebevraždu. V tomto případě vak nepoužili DNA, ale porovnali zachovalé zkaženého zuby z moskevského archivu s rentgenovými snímky chrupu pořízenými rok před diktátorovou smrtí a také s filmovými záběry, na nichž byly Hitlerovy zuby dobře vidět.

Genetikové už také dosvědčili, že kostra nalezená v britském Leicesteru opravdu patřila anglickému králi Richardu III., panovníkovi nechvalně proslulému zásluhou Shakespearovy tragédie. K potvrzení totožnosti přispělo srovnání DNA z kostry a DNA ze slin žijících současných příbuzných dávného krále.

A v neposlední řadě testy DNA objasnily třeba také osud potenciálního francouzského krále Ludvíka XVII. Ten byl po Velké francouzské revoluci a po popravě rodičů – Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty – dán „na převýchovu“do vězení, ale v deseti letech zemřel na tuberkulózu. Lékař si však při pitvě schoval chlapcovo srdce, které pak mohlo být po dvou stoletích a mnoha peripetiích podrobeno genetickému testu. Získanou DNA genetici porovnali s DNA z vlasů královny Marie Antoinetty a jejích dvou sester. Vlasy si v medailoncích schovávala jejich matka, rakouská císařovna Marie Terezie. Testy prokázaly jasnou příbuznost. Tedy i to, že lidé, kteří se v 19. století vydávali za dědice francouzského trůnu, byli podvodníci.

Spiklenecké teorie jsou nesmrtelné, takže představa, že místo válečného zločince Rudolfa Hesse seděl po dlouhá desetiletí ve vězení jakýsi jeho dvojník, bude asi žít dál