Můžeš ztratit život nebo najít příběh
Snad nebude tak těžké si to představit… Člověk léta pracuje v nakladatelství a většinu času se prohrabuje stohy došlých rukopisů. Nejsou dobré, jejich neumětelství je otravné a redaktor začne podléhat zmaru. V tomto směru lze odkázat na úvod Sophiiny volby, kde mladý Stingo pracuje v nakladatelství právě na pozici takovéhoto „grafomanoborce“.
Jenže pak se jednoho dne stane, že na vašem stole přistane rukopis, který je prostě dobrý. Chvíli tomu nemůžete uvěřit, poté se dlouze rozhlížíte, jestli si z vás kolegové nedělají šoufky, jestli to nesepsali oni a nepozorují vaše překvapení a rozčilení a nedusí se smíchem, když se rozhodnete autorovi zavolat. Jestli nemají uši na dveřích a někdo jimi naočkovaný vám na druhém konci drátu neodpovídá přesně to, co bylo předem domluveno…
Až potom vám dojde, že tohle je opravdu rukopis, který zaslal neznámý mladý literát s prokazatelným talentem. Nějak podobně to možná mohlo být i v případě anglicky napsaného a v New Yorku vydaného Příběhu krátkého manželství, jehož autorem je na Šrí Lance narozený a v Americe filozofii studující Anuk Arudpragasam.
Prasnice požírá svůj vrh
Jenže je tu ještě pohled recenzenta, který je úplně jiný. Ten sice taky rád občas někoho objeví tím, že ho vynese do nebes, ale jakmile mu nakladatelství rovnou fouká pod nos všechny ty řeči o úžasném, epochálním talentu – a navíc když mu to samé foukají pod nos všechna nakladatelství o každé třetí knize, již vydají –, musí zbystřit a zaujmout obranný postoj. To jest, ukázat, že to všechno už tu dávno bylo a lepší. A při tom samozřejmě může též patřičně projevit vlastní erudici…
Už název Příběh krátkého manželství zní povědomě. Pearl S. Bucková přece vydala román Příběh jednoho manželství, který mají v knihovnách naše matky. A teď samotný text románu šrílanského prozaika. Jeho základ – možná i základ jeho úspěchu – tkví ve spojení, jež funguje vždycky: láska a válka, notabene když jde o mladé lidi.
„Válka. Před čtyřmi lety se tam uhnízdila. Tísnivě ležela na jeho jinošských letech. Přistihla ho zrovna v té mravní krizi, kdy jinoch, znepokojený probuzením smyslů, s úžasem odhaluje bestiální, slepé, drtivé síly života, jimž je vydán napospas, třebaže o život nežádal. A má-li povahu jemnou, srdce něžné a tělo útlé tak jako Petr, pociťuje hnus a hrůzu a neodvažuje se s nimi nikomu svěřit, hrůzu před těmi surovostmi, špinavostmi a nesmyslnostmi plodné a žravé přírody – té prasnice požírající svůj vrh.“
Ano, Petr a Lucie Romaina Rollanda. To, co se zde říká o Petrovi, by se dalo vztáhnout i na Dineše z románu Anuka Arudpragasama. I Dineš je útlý. I Dineš vezme Gangu za ruku stejně jako Petr jednoho dne Lucii v pařížském metru. I Dineš se hrabe v tašce, jež patří Ganze, stejně jako Petrovy všetečné prstíky prohrabují Luciinu taštičku.
Dineš a Ganga však nejsou mladí nesmělí milenci, jak je tomu v pařížském příběhu z první světové války. Oni jsou už mladí nesmělí manželé – svatbu narychlo v utečeneckém táboře dohodl Ganžin otec, který měl dojem, že tak svou dceru lépe uchrání. A i tihle dva jsou lidmi, kteří se vůbec nehodí do války, jsou v ní bezprizorní, neužiteční. Ostatně Dineš se snaží skrývat právě proto, aby nebyl zatažen do války jako voják.
Na všechny tak platí to, co ironicky na konci novely Romaina Rollanda podotýká zamilovaná Lucie: „Nejsem dobrá na nic. Ani ty, můj milý, nejsi na nic. Na vraždění nebo na mrzačení lidí ve válce máš schopnosti stejně malé jako já na to, abych je sešívala (jako ty ubohé koně rozpárané při býčích zápasech), aby mohli posloužit při nejbližší řeži. Jsme tvorové zbyteční, nebezpeční, mající směšné a zločinné přání žít jenom proto, abychom milovali ty, jež milujeme, svého drahého miláčka, své přátele, dobré lidi a malé děti, krásné denní světlo a také dobrý bílý chléb a vůbec všechno, co je krásné a dobré na zub.“
Ale co na to onen nakladatelský objevitel? Uvědomí si, že se dostal ve svém profesním zoufalství tak hluboko, až se nebál vychválit hned první trochu gramotný rukopis? Anebo bude bojovat a na recenzentovy vývody odvětí, že pokud on vyjmenoval některé podobnosti s Petrem a Lucií, on by naopak mohl snést ještě více bodů, v nichž se tato dvě literární díla liší?
Narušil rytmus kopání
Na obálce nenajdeme ani informaci, kdy se autor narodil, natož to, zda román vychází z jeho zážitků, zda se občanské války na Šrí Lance zúčastnil. Ostatně, co víme o tomto ostrově a tamním dění? Ano, nějaké nepokoje tam byly, o tom se pořád mluvilo kdysi ve zprávách… Ovšem my čteme román, a tak se můžeme v tomto směru záměrně udržovat v nevědomosti – aspoň si tak názorně ukážeme, jak tyto informace posouvají nahlížení díla.
Pokud bychom věděli, že se Anuk Arudpragasam této občanské války zúčastnil, řekli bychom, že se v románu nezabývá přímo samotnými boji, spíš vnitřním prožíváním osamělého Dineše. Ten už nemá moc co ztratit a jeho chování evidentně vykazuje znaky člověka, který se snaží jen přežít – něco v sobě pro jistotu dočasně vypnul a něco naopak pohotovostně uvedl do chodu. Anuk Arudpragasam,
„Zrovna když kopal severně od kliniky hrob, chytil ho za ruku vysoký a trochu přihrbený muž, jenž mu byl odněkud povědomý, ale nedokázal ho zařadit, představil se jako Somasundaram a spěšně ho odtáhl do kouta. Narušil Dinešovi pomalý uvolněný rytmus kopání, a on se teď snažil probrat z otupělosti a pochopit, co se děje. Ten člověk říkal, že Dineše viděl předchozího dne pracovat na klinice a že je vidět, že je hodný hoch, že má nějaké vzdělání, že je zodpovědný a má ten správný věk. Ganga, jeho dcera a jediné dítě, poté co jejího bratra před čtrnácti dny zabili, je taky hodné děvče.“
V případě, že bychom oproti tomu věděli nejen to, že Anuk Arudpragasam nyní studuje v Americe filozofii, ale i to, že všechny válečné potyčky na rodném ostrově zná pouze zprostředkovaně a použil je proto, že mu přišly atraktivní a chtěl s jejich pomocí napsat něco přitažlivého i závažného zároveň, měli bychom jistě tendenci Příběh krátkého manželství nahlížet jinak.
Všechny ty popisy běžných úkonů v podání Dineše by se potom asi totiž zdály jako obkružování a zastírání faktu, že autor „tam“zkrátka nebyl. Proto nabízí univerzální existencialismus: „V takových chvílích si vždycky připadal zvláštně odhmotněný, jako by sám sebe pozoroval zvenčí a díval se, jak úporně spíná ruce a prsty se mu samy od sebe proplétají. Netečně naslouchal, jak se mu zdvihá a klesá hrudník, vzduch mu vchází do úst a zase z nich vychází, a takhle zůstal, nadechoval se a vydechoval, ještě dlouho poté, co ostřelování skončilo.“
Jsou zde nicméně pasáže, o nichž by ten, kdo by měl informaci, že romanopisec účastníkem válečných bojů byl, jistě řekl, že se nedají vymyslet, že musely být viděny. Avšak z pohledu toho, kdo by pro změnu věděl, že je román výtvorem amerického studenta, jenž se válkou nijak neušpinil, by se naopak asi jednalo o pouhé umné hraní na city: „Vzal si z tašek jen zbytek peněz, vstal a bez ohlédnutí se rozběhl stejným směrem jako ostatní. V prsou měl stále podivné prázdno, ale trochu ho uklidňovalo pomyšlení, že tašky matku ochrání a také jí poskytnou jakousi totožnost. Věděl, že je zanedlouho nejspíš někdo ukradne, ale utěšovala ho představa, že aspoň na chvíli nebude sama.“
My nestrádáme, umění ano
V souvislosti se současnou literární produkcí se mnohdy přemítá o tom, zda nás autor náhodou nechce převézt či dokonce napálit, dělat ze sebe a svého díla něco, čím není… Problém přitom není v samotné snaze někoho převézt, nýbrž právě v tom, že na to bohužel přicházíme až příliš často a zejména příliš snadno. Je rozdíl mezi kouzelníkem, který udělá trik, jejž nechápeme, a kouzelníkem, jenž je tak nešikovný, že všechny jeho triky prokoukneme.
Autorské předstírání má dnes nejčastěji podobu pragmatického kroku, kdy se mladí literáti vrací k válkám a totalitním režimům. V tomto směru je literatura svobody a demokracie najednou v nevýhodě, bezradná. O čem psát, když se nic zásadního neděje? My přece potřebujeme srážku soukromých životů a velkých dějin – ovšem na druhé straně klid a pohodlí, abychom ty romány mohli napsat.
Z toho rezultuje banální konstatování, že už dlouho nebyla válka. Nikomu z mladších spisovatelů západního světa se nic dramatického v tomto směru v životě nepřihodilo. Například fotografové či dokumentaristé tento „nedostatek“kompenzují tak, že jezdí na místa současných válečných konfliktů, a když se v pořádku vrátí, mohou aspoň mluvit o nebezpečném dobrodružství…
Chyba přitom opět není v samotném faktu, že se současní literáti často vrací do minulého století, nýbrž v tom, že z jejich děl čouhá zištnost – přestože často s vážnou tváří mluvívají o tom, jak chtěli vzdát hold tehdejším hrdinům či měli neodbytnou touhu cosi připomenout. Nejde o absenci jakési autenticity těchto textů, nýbrž o absenci prodělané životní zkušenosti u jejich autorů. Přičemž hned nutno dodat, že starší literáti, kteří jí disponovali, se o ni nijak nezasloužili, byla jim jen dobou vnucena.
Šrílanská civilní válka je pořád válka, která, řečeno s cynickým pragmatismem, dodá románu to, co opravdu velký příběh potřebuje, včetně přídechu exotična pro americké a evropské čtenáře. Ovšem je tu jedna zrada, po druhé světové válce je každá takováto lokální válka „málo“– v porovnání s Osvětimí, Hirošimou a dalšími hrůzami.
Pokud se ještě přidržíme cynického pragmatismu, dá se dodat, že druhá světová válka je stále v umění jakýmsi esperantem, všude srozumitelným jazykem. Kdo si dnes dá do titulu románu jméno Hitler, stává se okamžitě držitelem mezinárodně uznávané měny, a taky je velká šance, že se i jeho román dostane za hranice.
Debutový román Příběh krátkého manželství šrílanského autora Anuka Arudpragasama byl napsán anglicky a vydán v New Yorku. Představuje nejen talentovaného prozaika, ale i typický produkt současné literatury.
Pohlednice z různých dob
V posledních letech ale došlo v literatuře ještě k jednomu podstatnému kroku, jenž se snaží udělat z nevýhody výhodu. Mladí literáti neváhají přijmout roli pouhých autorů srozumitelného „překladu“svého domácího prostředí pro zahraniční čtenáře – vyrábějí efektní pohlednice výměnou za „světovou“slávu. Když pak dojde k překladu tohoto díla do jazyka domoviny, jako se to stalo nedávno v případě anglicky psaného Kosmonauta z Čech Jaroslava Kalfaře, vidíme, že čím lépe se spisovatel naučil psát anglicky, tím výrazněji bohužel zas pozbyl povědomí o původní zemi.
Obdobné poznání nyní vyšlo rovněž z knihy Krátký život Jana Palacha, v němž francouzský prozaik Anthony Sitruk pro změnu předložil chaboučký pokus o rekonstrukci tragického příběhu – a jeho dílo bylo následně bohužel i přeloženo do češtiny… To vše je zmiňováno proto, aby bylo jasně řečeno, že Příběh krátkého manželství do rodiny těchto lísavě sepsaných bedekrů nepatří.
Ještě je však třeba nějak uzavřít onen literárněprovozní spor… Každý redaktor by chtěl Anuka Arudpragasama objevit. Každý soudný nakladatel by jeho Příběh krátkého manželství vydal. A každý průměrně vzdělaný a zároveň uznalý recenzent musí říct, že sice nejde o žádné přelomové dílo, nicméně v něm šrílanský prozaik prokázal takový talent, jímž zrovna v naší zemi desítky mladých autorů nedisponují… Není to ovšem šalamounský závěr? Čtenář chce přece znát jasný názor, aby věděl, čím se řídit rozhodně nehodlá.
Problém současné literatury není v samotné snaze autorů někoho převézt, nýbrž právě v tom, že na ten pokus bohužel přicházíme až příliš často a příliš snadno