Bratři a sestry, čípak asi jste?
Je to tak složité téma, že si hned v úvodu musíme přivolat na pomoc nikoliv všechny svaté, ale jednoho aspoň ano. A to Isidora ze Sevilly, jenž na přelomu 6. a 7. století sepsal soupis dobového vědění, svou Etymologii. V díle s číslovkou IX se věnuje příbuzenským svazkům a stupňům, načež – tak jak to římské právo rozlišovalo – rozvíjí popis těch z otcovy a z matčiny strany.
Svatý Isidor připomíná vznik latinského pojmosloví pro spřízněné osoby. Otcem (pater) byl „ten, jímž počíná rodokmen“. Matce se mater říkalo proto, že se z ní něco rodí, což odvodil od látky (materia). Detailně pak rozepsal věkové stupně mužských předků: dědem (avus)
byl otcův otec, otec dědův se nazýval praděd (proavus), otec pradědy byl abavus,
v ještě starší generaci se tatínkovi prapraděda říkalo atavus a kdo se chtěl nořit ještě hlouběji v čase, nalezl prapraprapraděda, jehož latina nazývá tritavus. Jazyk si všímal nuancí v přízni, jiné rozdíly dodatečně popsal. Postavení syna tak bývalo čtveré: jediný, prvorozený, prostřední a nejmladší. I bratrství bylo rozlišováno. „Fratres (bratři) jsou tak nazýváni proto, že pocházejí z téhož plodu (fructus), semene. Germani (vlastní bratři) jsou tak zváni proto, že pocházejí z téže rodičky (genetrix). Uterini (nevlastní bratři) se říká těm, kdo vzešli z různých otců, ale z téže dělohy (uterus); děloha je totiž výlučně ženská věc,“doplnil světec.
Synu, i já jsem tvůj „otec“!
Tak promyšlený klasifikační systém, z nějž jsme tu viděli jen výsek, fascinoval Lewise H. Morgana, jenž je díky knize Systémy pokrevenství a sešvagření lidské rodiny (1871) považován za praotce zájmu o toto antropologické téma. Neexistuje kultura, jež by neměla označení pro příbuzenské kategorie. Ty se ovšem tuze liší. Naše pojmy pro sestřenky, strýce a další jsou ovlivněny slovanskou tradicí, ale staví i na pojetí římského práva: Úpravy byly nepatrné, pozměnily však metodu popisu příbuzných. Spočívaly hlavně v rozlišení příbuzenských stupňů strýce a tety z otcovy strany od stupňů strýce a tety z matčiny strany (...) Římský systém je nejdokonalejší a nejvědečtějším systémem pokrevního příbuzenství, který až dosud existoval. Vynalezením neobvyklého počtu termínů k vyjádření vztahů vzniklých sešvagřením se stal ještě pozoruhodnějším, hodnotil Morgan v díle Pravěká společnost (česky 1954).
Byť je to k nevíře, v různých společnostech nemusí znamenat termín „bratr“to samé, co u nás – takovými bratry jsou pro jedince, ego, třeba všichni muži v téže generaci. A existují rovněž lidé, kteří obecnější pojem „matko“užívali nejen pro své biologické rodičky. Terminologie se měnila i v našich končinách, přičemž precizní české „rodinosloví“je zapsáno už v lexikonech ze 14. století – včetně neologismů po vzoru římského práva. Někde na vsích ještě přežívá rozlišování strýce (otcova bratra) od ujce (matčina bratra), nicméně oddělování pojmů ujčina (žena matčina bratra) od stryny (ženy otcova bratra) už dožilo všude. Lingvista Vladimír Šaur v roce 1975 popsal vývoj slovanských termínů, mezi nimiž najdeme klenoty: manželčině bratru se rusky říkalo šurin, otčímu pobulharsku pastrok a nevlastnímu dítěti polsky pasynek...
Aby se etnografové v exotickém terénu nezbláznili, kreslí si příbuzenské diagramy, v nichž se to hemží trojúhelníky (pro muže), kroužky (pro ženy) a spojnicemi. Podle anglického úzu si k nim pak vpisují zkratky a kombinace, kdo je kdo z pohledu ega. Písmeno F tak značí otce, M matku, B bratry a Z sestry, takže nakombinováním znaků lze zapsat MM jako matku matky (tedy „babičku“) anebo FFZ (otcova otce sestru). A tady už začínají trable, oněm osobám říkají lidé nějak podivně ve svém jazyce a dle jiných pravidel. I u kalifornských Washoů, prostých sběračů, existovalo 44 kategorií.
Thomas M. Kiefer, jenž vydal etnografii o etniku Tausug z Filipín, popsal, jak si nerozuměl ani s tamními anglicky mluvícími tlumočníky, poněvadž slovo amaun nebylo tak přesně strýcem (uncle), nýbrž „všemi mužskými příbuznými z otcovy generace“. Už jsme zde v jiném dílu popisovali, s jakými potížemi se při sběru rodokmenů potýkal Napoleon Chagnon u amazonských Yanomamö. Nejenže se u nich nemělo vyslovovat opravdové jméno (takže si indiáni dělali z etnografa šoufky a vymýšleli si sprostá jména, jako třeba Chlupatá kunda), ale pro „skutečného otce i otcova bratra měli týž pojem“.
Bez studia příbuzenství se však malá etnika pochopit nedají. Proto je disciplína vnímána jako nevyhnutelná „gramatika“etnologie. Maurice Godelier (1998) hovoří o „mapách, lingvistických a logických, které pár slovy určují sadu sociálních vztahů“. Edmund Leach o četných studiích příbuzenství tvrdil, že tvoří páteř oboru, mají až „matematický styl“, ale dle něj bývají nezřídka i zavádějící, neboť směšují kulturně nepřenositelné jazykové, právní nebo privátní kategorie. „Pakliže čtete cokoliv, co nějaký antropolog napsal k příbuzenské terminologii, buďte obezřetní. Argumenty nemusí znamenat to, jak je chápete vy; možná že ani autor nerozuměl tomu, co říká,“uvádí Leach, expert na vztahy Kačinů v Barmě, v díle Social Anthropology (1982).
Irokézové, Eskymáci a také my
Po 150 letech analýz příbuzenství se odborníci víceméně shodují, že se názvosloví dá utřídit do šesti typů. Jde o systém eskymácký, súdánský, havajský, irokézský, crowský a omažský. Nám je vlastní eskymácký model, lineární, poněvadž – zkusme si nyní zahrát na odborný zápis – pojmy pro M, F, B i Z nejsou přenositelné na jiné příbuzné, kdežto termíny pro tety, strýčky, bratrance a sestřenice užíváme stejně pro část z otcovy i matčiny strany. To se liší od súdánské terminologie, kde má každý sourozenec rodičů i bratránek jiné pojmenování. Nejjednodušší je
havajský (generační) typ, který rozlišuje příbuzné jen dle generace a pohlaví, takže i otcův bratr je nazýván „otcem“, teta „matkou“a všichni v generaci ega jsou „sestrami“a „bratry“. Zbývající tři systémy (odborně bifurkačně smíšené) jsou pojmenovány dle severoamerických indiánů. Irokézský, který zkoumal již jezuita Joseph-François Lafiteau v roce 1724, označuje týmiž slovy otce a jeho bratra, stejně tak matku a její sestru, ale další pojmy se už odlišují. Pro představu, jak zněly huronské pojmy, citujme zápis misionáře Gabriela Sagarda ze 17. století: „Otec je aystan nebo aihtaha; matka pak anan či ondoüen...“Zbylé dva typy, crowský a omažský, jsou méně časté a liší se od irokézského až v generaci vrstevníků ega, u sestřenek (a bratranců), kdy se některým říká „teto“či „matko“.
Šajenské děti volaly náhkoe („mami“) nejen na své maminky, ale i na jejich sestry (tety), a néhoe („tati“) na taťku, ale též jeho bratry, strýčky. Jak to asi muselo cizincům motat hlavy, netřeba dodávat.
K základní terminologii se přidávala i osobní jména, totemické či specifické formy pojmenovávání dle spřízněnosti –
teknonyma (odkazuje na rodičovství, Otec Tadeášův), patronyma (vztah potomka k otci, jako Olafson) a nekronyma. Claude Lévi-Strauss popisoval praxi Penanů z Bornea: Když věci hodně zjednodušíme, dá se říci, že dítě je známo pod svým jménem až do doby, kdy zemře některý z předků. Jestliže zemře bratr jeho otce, stává se z něj Ilun a jméno mu zůstane, dokud nezemře další příbuzný. Pak je pojmenován nově... Jak vidno, geniální národopisec Jára Cimrman nemusel být až tak mimo, když do hry hrané v Pacově roku 1911 vložil legendární závěr: „Nejsem tvůj otec. Jsem tvůj syn... tatínku!“
Skautky a někteří skauti včera slavili Den sesterství, nověji Den zamyšlení, který si připomínají 22. února na paměť narození „otce“skautingu Roberta Badena-Powella i junácké „matky“, jeho manželky Olave Baden-Powellové. Všechny kultury používají příbuzenské termíny, ale pojetí se velmi liší. Šajenské děti volaly náhkoe („mami“) nejen na své maminky, ale i na jejich sestry (tety), a néhoe („tati“) na taťku, ale též jeho bratry, strýčky. Cizinci v tom měli zmatek.
Autor je etnolog a historik kultury