Události ve vymezeném čase
O tvorbě známého fotografa Jiřího Šiguta vydalo nakladatelství Kant a Galerie výtvarného umění Ostrava publikaci, která důsledně mapuje dlouhé období od poloviny osmdesátých let až po současnost.
Kniha s názvem Jiří Šigut Práce/Works 1985–2018 je rozdělena do několika kapitol podle jednotlivých témat, odpovídajících určitým časovým úsekům. Doprovázejí ji texty několika teoretiků, kteří Šigutovo dílo vnímají z různých úhlů pohledu a interpretují ho na základě vlastní zkušenosti a příslušnosti k různým generacím, konkrétně Petra Vaňouse, Martina Klimeše, Jakuba Guziura a Jiřího Valocha.
Jiří Šigut přistupuje k fotografické práci jako k důslednému konceptu, důležitý je záznam s uvedením místa a času, kdy expozice probíhala; umělec „zapsal“jednotlivé události a děje na bromostříbrný fotografický papír. Ve svých experimentech s dlouhým časovým intervalem dokázal přesně zachytit určitou situaci, ale také dosáhl jejího dynamického vyjádření a zároveň estetické působivosti.
Mezi dvěma dávkami penicilinu
Během jeho procházek, cest, kdy se dramaticky měnila atmosféra nebo byly vymezeny přesným časovým úsekem, případně počtem kroků, tak vznikaly série snímků rozmanitého vyznění. Střídaly se v nich expresivní struktury a změti linií s úspornými minimalistickými záznamy světla. Do snímků se promítal čas, ale také cestování dopravními prostředky – autobusem, vlakem či metrem – krajinou, záznamy dějů na určitém místě. Jasný záměr se zde prolíná s náhodou, dílčí děje se nakonec mohou slít v jednolitý celek, v němž už nemůžeme rozeznat detaily, události se v něm zcela překrývají. Šigut nás také přesvědčí, že často stojí za to zachytit banální okamžiky, jež se se stávají samozřejmou součástí našeho života.
Umělcova tvorba ve druhé polovině 80. let probíhala ve znamení těchto záznamů, a ty tak dokumentují autorův život daného období. Tehdy se jasně vřadil mezi experimentátory, kteří se nebáli hledat vlastní cesty. Šigut se inspiroval i jinými uměleckými oblastmi – jeho fotografie se například staly záznamem času při poslechu hudby, jindy jeho myšlení ovlivnil určitý typ literatury či filmové tvorby. Jeho snímky se stávají jakýmsi celoživotním deníkem: zaznamenával ubíhání času mezi dvěma akcemi, v průběhu události – třeba při odběru krve, mezi dvěma dávkami penicilinu, při měření tepu svého srdce, během milování nebo spánku. Zajímal ho průběh zvolené části dne či noci na daném místě. Pozoruhodné obrazce, které vznikaly třeba při průjezdu několika automobilů, mezi jízdami autobusů v daném prostoru, kdy se nedělo vůbec nic. Zajímavou dimenzi přineslo užití barevných tisků, kdy se výraz obohatil o jemné přechody barevných tónů.
Redukce reality
Z počátku 90. let pocházejí záznamy pohybu v přírodě (Pohyby světlušek, 1991). Zde Šigut nechal působit náhodu podobně jako Vladimír Merta, jenž vytvářel kresby větrem, kdy za něj linie určovala síla a směr větru pohybujícího štětci zavěšenými nad plochou papíru. Pro pochopení smyslu Šigutovy tvorby jsou důležité též texty, v nichž popisuje, jak fotografie vznikla – třeba při „pokusu o spánek“v přírodě za letní noci, kdy se na posečeném poli uložil na citlivý papír a snažil se usnout. Když bylo k ránu chladno nesnesitelné, vstal, papír sroloval a odešel domů průběh události zapsat.
Zvláštní je akce nazvaná Moji nejbližší (2002), při níž nasypal popel svých zemřelých blízkých do kruhů na fotografický papír a ten pak vložil do vývojky. Vytvořil si tak zvláštní vzpomínku na minulost.
Zvlášť důležité jsou pro něj záznamy proměn přírody, kdy pokládá papíry na zvolená místa a nechává na ně po různě dlouhou dobu působit prostředí lesa, trsy trávy, spadané listí či vodu ubíhající potokem. Křehké, poetické, a přitom naprosto realistické jsou záznamy trávy, které přinášejí nekonečné množství možností od hustých svazků stvolů až po takřka neznatelné doteky. Někdy můžeme vnímat světlo jako dramatické ohně spalující krajinu, jindy jako lehký závan větru. Živly se tak mohou prolínat, záznam deště působí jako záře propukajících požárů, záznam pole jako mraky plující oblohou. Když prochází krajinou, přemýšlí nejen nad přírodou, ale i nad historií, která jí prošla a která ji spoluutvářela a je s ní nerozlučně spjata.
Poslední kapitola knihy je soustředěná na digitální práce. Autor vychází z podoby krajiny a portrétů konkrétních lidí a pomocí počítače jejich realistickou podobu redukuje na základní prvky. Snaží se tak vystihnout jejich nejdůležitější vlastnosti, vyjádřit je geometricky přesně vyváženou kompozicí.
Jiří Šigut: Práce/Works 1985–2018 Kant Praha, GVUO 2018. 511 s.