Očerňování ostatních jako místní tradice
Mirek Topolánek si léčí traumata na úkor republiky
Pár dní poté, co přišel o premiérské křeslo, se mimo záznam Mirek Topolánek nechal slyšet: „Já jsem věděl, že mi do hnízda nachčije.“Byla to tehdy veliká ostuda: vláda České republiky padla uprostřed předsednictví Evropské unie. Předsednictví, kterému mnozí nepřáli a v kterém se nepříliš diplomacií proslulé zemi (a nepříliš diplomacií proslulému premiérovi) překvapivě dařilo. Tím, kdo celou success story rozboural a z Topolánka udělal bývalého premiéra, byl prezident Václav Klaus. Václav Klaus, jehož právě „Topol“v čele ODS vystřídal a jehož prezident nemohl vystát.
Ta historka je velmi poučná. Ukazuje, jak jsou čeští politici v touze trochu škodit jeden druhému schopni mnohem více poškodit zájmy celé republiky. A smutné je, že se do této řady přihlásil i sám Mirek Topolánek svým nočním tweetem, v němž, jeho vlastními slovy, „chčije“na Andreje Babiše. Kostrbatou angličtinou prozradil americkému velvyslanci v Praze, že si Američané do Bílého domu zvou „křiváka“Babiše. A že za tím jsou prý určitě zájmy energetického giganta Westinghouse.
Pro Američany jeden kyselý tweet expolitika, jehož pravá ruka Marek Dalík sedí ve vězení za pokus o podvod, nemá velkou relevanci. Ovšem fakt, že bývalý český premiér není schopen vůči cizímu státu „držet basu“s tím stávajícím – i když ho osobně nenávidí –, je smutnou ukázkou zdejší malosti. Skutečnost, že český premiér dostal pozvánku do Bílého domu mezitím na domácí politické scéně ocenili snad úplně všichni. I ti, jimž leží Babiš v žaludku mnohem více než Topolánkovi: šéfem ODS Petrem Fialou počínaje a Miroslavem Kalouskem konče. Jen bývalý premiér se svou osobní zahořklost nesnažil ukočírovat. Místo toho si řeší svá vlastní traumata na úkor republiky.
Jinak řečeno: Donald Trump má své velmi pragmatické důvody, proč zve premiéra nepříliš velké evropské země na návštěvu, zájem firmy Westinghouse rozhodně není jediný. Jak přesně říká Tomáš Pojar, jenž byl právě za Topolánkovy vlády emisarem ODS v Černínském paláci, klíčovým náměstkem pro bilaterální vztahy a s Američany pravidelně vyjednával: „Nedávno byl v Bílém domě rakouský kancléř a nevšiml jsem si, že by Rakousko stavělo nějaké jaderné elektrárny.“A členství v KSČ či kontakty s agenty StB před třiceti lety je to poslední, co amerického prezidenta dnes na českém premiérovi zajímá. Zvláště, když se ten prezident jmenuje Donald Trump.
Je to zvláštní paradox. V mezinárodní politice se kroky premiéra Andreje Babiše dosud zásadně nelišily od kroků Topolánkovy vlády: silná vazba na Spojené státy, rezervovaný, leč pevný vztah k EU, veliká opatrnost ve vztahu k Rusku a Číně a zároveň velice úzké přátelství s Izraelem. V otázkách diplomacie a bezpečnosti by si věcně vzato měl Topolánek s Babišem dokonale notovat. Ale touha poškodit svého následovníka za jakoukoli cenu je u Mirka Topolánka zjevně nezvladatelná – stejně jako byla v roce 2009 u Václava Klause vůči „falešnému a prázdnému Topolovi“.
Vzájemná nenávist politiků je prostě mocná čarodějka. Mocnější než zdravý rozum či něco tak „zbytečného“jako české národní zájmy.
Pro Američany nemá jeden kyselý tweet expolitika velkou relevanci. Ovšem fakt, že bývalý český premiér není schopen vůči cizímu státu „držet basu“s tím stávajícím – i když ho osobně nenávidí –, je smutnou ukázkou zdejší malosti.