Muž po boku generála Eliáše
K 80. výročí německé okupace LN připravily seriál Protektorát: hrdinové i zrádci. Dnešní díl je věnován diplomatu Hubertu Masaříkovi (1896–1982).
Zatímco Mastný mluvil s Chamberlainem o menších detailech – Chamberlain neustále zíval bez nejmenších rozpaků –, ptal jsem se Daladiera a Légera, zda čekají nějaké vyjádření nebo odpovědi naší vlády na dohodu, kterou nám právě předložili. Daladier ve zřejmých rozpacích neodpověděl vůbec, zato Léger mi výslovně řekl, že žádnou naši odpověď již nečekají, že to považují samozřejmě za přijaté a že jen naše vláda musí dnes do pěti hodin odpoledne vyslat svého zmocněnce na schůzi mezinárodní komise do Berlína.
Situace se stávala skutečně již tíživou pro všechny přítomné, nám bylo dostatečně brutálně vysvětleno, a to Francouzem, že to je rozsudek bez odvolání a bez možnosti oprav; Chamberlain dával nepokrytě najevo svou únavu. Text byl přečten, byla nám předána druhá, lehce opravená mapa, my se rozloučili a šli. Československá republika v hranicích z roku 1918 přestala existovat.
Toto výmluvné svědectví o závěru mnichovské konference podal dr. Hubert Masařík, jeden ze dvou československých diplomatů, kteří v noci z 29. na 30. září 1938 čekali v mnichovském hotelu Regina na velmocenský diktát, učiněný „o nás bez nás“. Formuloval je vzápětí poté ve zprávě pro prezidenta republiky a ministra zahraničí, kterou pak vstoupil do historických studií, učebnic i dokumentárních filmů. Masaříkovo krátké „mnichovské“angažmá však zastínilo nejen jeho předchozí činnost v meziválečné československé diplomacii, ale i významnou roli, kterou sehrál v národně obranném zápase v prvních letech německé okupace, kdy patřil k nejbližším spolupracovníkům ministerského předsedy Eliáše.
Profesionální diplomat
Hubert Masařík se narodil 2. srpna 1896 v moravském Tovačově v rodině řídícího učitele. Již za studií na klasickém gymnáziu v Přerově pojal úmysl stát se diplomatem a začal se pro tuto dráhu systematicky připravovat především intenzivním studiem jazyků (dokonale ovládl němčinu, francouzštinu a angličtinu) a četbou historické, politické a filozofické literatury. V letech 1915 až 1919 vystudoval práva na české univerzitě v Praze; vojenské službě za první světové války unikl díky své silné krátkozrakosti. V závěru války a v prvních popřevratových letech se politicky exponoval ve zbytku realistické strany, který odmítl sloučení s Českou státoprávní demokracií, přednášel v sociálnědemokratické Dělnické akademii a přispíval do různých novin a časopisů články se zahraničněpolitickou, národnostní a národohospodářskou problematikou.
V listopadu 1920 naplnil svůj dávný sen a vstoupil do služeb československého ministerstva zahraničních věcí. Po několikaměsíčním působení parlamentního referenta ministra dr. Edvarda Beneše byl na podzim 1921 jmenován legačním radou československého vyslanectví v Bruselu a v této po- zici zde působil sedm let. Postupně navázal četné styky v belgických politických, hospodářských i církevních kruzích a samozřejmě ve zdejším diplomatickém sboru; na podzim 1923 organizoval státní návštěvu prezidenta Masaryka v Belgii. V Bruselu také poznal svou budoucí manželku, ruskou šlechtičnu Naděždu Anosovovou, z matčiny strany příbuznou chemika D. I. Mendělejeva, s níž se roku 1926 v Praze oženil.
V letech 1928 a 1929 pracoval v ústředí ministerstva zahraničí v Praze opět jako parlamentní referent ministrův a zároveň jako přednosta balkánského oddělení. V roce 1929 převzal funkci zástupce vyslance v Sofii, kde pak strávil – podobně jako v Belgii – dlouhých sedm let. Také zde navázal řadu kontaktů, z nichž nejpozoruhodnější byly přátelské styky se samotným bulharským carem Borisem III. a s papežským nunciem Angelem Giuseppem Roncallim, pozdějším papežem Janem XXIII.
Na svých zahraničních misích se Masařík programově zaměřoval na styky s diplomaty zemí, jejichž vztahy k Československu nebyly zrovna přátelské, především diplomaty německé, italské či maďarské, a sondoval u nich zahraničněpolitické tendence jejich vlád vůči své vlasti.
Na obranu republiky
Po definitivním návratu do Prahy na podzim 1936 se stal zástupcem přednosty kabinetu ministra zahraničí Kamila Krofty a potřetí ministrovým parlamentním referentem. Již ze své bulharské výspy pozorně sledoval eskalaci sudetoněmeckého problému a konfliktu mezi Československem a hitlerovským Německem. Proměny mezinárodní situace ve druhé polovině 30. let zachycoval a analyzoval v pravidelných komentářích publikovaných v týdeníku Demokratický střed. V otázce obrany republiky nesdílel oficiální optimismus prezidenta Beneše, zvláště skeptický postoj zastával k odhodlání Francie naplnit své spojenecké závazky. V době vrcholícího ohrožení republiky byl pověřován různými delikátními úkoly, jako byla například sondáž u německého státního tajemníka von Mackensena v Berlíně v listopadu 1937 nebo jednání se členy Runcimanovy mise v létě 1938.
Ráno 29. září 1938 byl prezidentem Benešem jmenován československým poradcem britské delegace na mnichovské konferenci (Československo bylo z účasti na ní vyloučeno) a ve tři hodiny odpoledne odletěl z ruzyňského letiště do Mnichova. Na jednání konference nebyl vůbec připuštěn a po celou dobu byl pod dohledem gestapa fakticky internován v sídle anglické delegace v hotelu Regina, kde v časných ranních hodinách 30. září převzal spolu s vyslancem Mastným text mnichovské dohody. O průběhu této mise a o jednání francouzských a britských představitelů s československými delegáty pořídil ještě v Mnichově pamětní zápis, často pak citovaný v historické literatuře.
V následujícím soumračném období takzvané druhé republiky byl přednostou kabinetu nového ministra zahraničí Františka Chvalkovského, jehož doprovázel na jeho dvou návštěvách u Hitlera a Ribbentropa. Na první z nich po letech vzpomínal: „Když vešel Hitler, dával jsem pozor sám na sebe, na svoji instinktivní reakci. Nepocítil jsem nejmenší závan velikosti jeho osoby. Zcela všedně vypadající muž v černých kalhotách a hnědém kabátě mi připadal jako indický fakír, uspávající místo hadů Němce. Nebylo na něm nic mimořádného kromě očí, očí fakíra.“
Při své poslední sondážní cestě do Berlína začátkem března 1939 nabyl přesvědčení, že Německo vbrzku zlikviduje zbytek Československa. Proto 9. března 1939 odjel s manželkou ke své tchyni do Bruselu, kde ho zastihl 15. březen 1939. Po neúspěšných pokusech navázat spojení se vznikajícím centrem zahraničního odboje kolem dr. Edvarda Beneše upustil od svého úmyslu zůstat v exilu a koncem března se vrátil do vlasti.
V domácím odboji
V okupované Praze navázal spolupráci s předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem, s nímž se spřátelil již za druhé republiky. Od dubna 1939 do října 1941 zastával úřad přednosty koordinačního odboru předsednictva vlády, zajišťující styk s Úřadem říšského protektora i s pražským konsulárním sborem. Přitom obratně zúročil své staré přátelské kontakty s některými německými diplomaty, působícími nyní v kabinetu říšského protektora von Neuratha, s italským generálním konzulem v Praze Castem Carusem, ale též s americkým diplomatem Georgem Kennanem, činným za druhé republiky v Praze a na počátku druhé světové války na americkém velvyslanectví v Berlíně, odkud důvěrně poskytoval protektorátní vládě cenné zpravodajské informace.
Zároveň byl od května 1940 do října 1941 předsedou jednatelského sboru (faktickým ředitelem) Českého rozhlasu, kde se snažil čelit vlivu pronacisticky aktivistických publicistů, podporovaných K. H. Frankem. Spolu s Eliášem a přednostou prezidentské kanceláře a ministrem dopravy Jiřím Havelkou vytvořili dobře sehraný triumvirát, představující centrum národněobranné politiky v rámci protektorátní autonomie, napojené na domácí i zahraniční odboj.
„Prováděli jsme nejen politiku takzvané retardace,“vysvětluje ve svých memoárech, „nýbrž snažili jsme se záměrně soustředit celý národ do jediné negativistické formace. Přirozeně zdržování germanizace bylo nejlépe viditelné, ale hájili jsme zároveň životy lidí a národní pozice, současně jsme se snažili organizovat pasivní rezistenci a připravovali podzemní odbojové akce, a to v souladu s akcí české zahraniční, exilové reprezentace. Okupanti používali proti nám převahy hrubé síly, represe, teroru a podvodů – my jsme se považovali za morálně exkulpované a odpovídali jsme jim soustavným používáním přetvářky a různých úskoků. Přišlápnutý červ bral na sebe mimikry svého okolí, aby unikl smrti. Žili jsme jen nadějí a s netrpělivostí očekávali prvé nesnáze a porážky okupantů.“
Po Heydrichově příchodu do Prahy a Eliášově zatčení byl 2. října 1941 zatčen i Masařík, avšak již koncem listopadu 1941 byl v důsledku intervencí svých vlivných přátel v německých a italských diplomatických kruzích propuštěn. Následující měsíce nejhorších represí v protektorátu prožil v hlubokém ústraní u rodičů v Tovačově. Od června 1943 do května 1945 pracoval v pražské spojovací kanceláři společnosti Beag-Baťa se sídlem v Berlíně, odkud posléze navázal spolupráci s českou domácí rezistencí i s německou protihitlerovskou opozicí.
Stíny retribuce
Krátce po osvobození byl z podnětu prezidenta Beneše, jehož direktivám se s Eliášem tváří v tvář protektorátní realitě odmítali podřídit, zatčen a obviněn z kolaborace. Rok a půl strávil protiprávně ve vyšetřovací vazbě, než ho 19. prosince 1946 Národní soud zprostil obžaloby a kladně zhodnotil jeho odbojovou činnost. Do služeb ministerstva zahraničí se však za stávajících poměrů, natož po únoru 1948 vrátit nemohl. Určitou dobu pracoval na finském vyslanectví v Praze, poté jako úředník různých firem a posléze jako průvodce a tlumočník prominentních zahraničních výprav a účastníků vědeckých sympozií.
V roce 1959 odešel do důchodu a v následujících letech se věnoval psaní svých rozsáhlých pamětí. Koncem 60. let byly připraveny k vydání, to však nakonec znemožnila nastupující normalizace. Hubert Masařík zemřel v Praze 13. října 1982. Jeho paměti V proměnách Evropy vyšly až v prosinci 2002.
Příště protektorátní ministr Vladislav Klumpar