Loutky pro děti raději bez dětí
Kdo by z dnešní generace padesátníků, ale i mladších neznal první televizní Broučky podle Jana Karafiáta z roku 1967 nebo znělku vysílání pro nejmenší – kolotoč se zvířátky a panenkou s kočárkem. Autorem těchto loutek byl výtvarník a loutkář Zdeněk Podhůrský, který vytvořil desítky divadelních loutek a svou poetikou významně ovlivnil dětské vysílání Československé televize. Vytvořil řadu výprav pro inscenace pohádek, například byl autorem loutkové stínohry podle Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty.
Podhůrského (byl ročník 1920) cestu k profesi stejně jako řadě jeho souputníků přerušila válka, až po jejím skončení studoval na ČVUT. Předtím se vzdělával na Státní grafické škole, jeho pedagogem byl grafik Jaroslav Šváb. Začínal pak jako loutkoherec a řezbář u Josefa Skupy. Zde vytvořil i Černošský orchestr, který odstartoval jeho samostatnou kariéru, Walt Disney mu například nabídl spolupráci v USA. Nikdy nevstoupil do KSČ, přesto se mu nakonec podařilo spolupracovat se zahraničím, ať už to byla hojná účast na světových výstavách, nebo práce pro španělskou televizi.
Podhůrský zemřel předčasně v pouhých 62 letech. I tak je z jeho odkazu, o který se stará syn Zdeněk, rozhodně co vybírat a výstavy jeho děl se pravidelně opakují. Ještě do 3. března je k vidění výběr z jeho prací na zámku v Ctěnicích na východním okraji Prahy. Podhůrského trojrozměrné loutky nezapřou návaznost na Trnkovu školu, jsou originálním výrazem doby, pracují s invenční stylizací. Věčná škoda, že instalace je tak nepovedená. V tomto případě by měla hlavně umožnit, aby vystavované artefakty dostaly prostor, tady je tomu naopak, Podhůrského panáčci, zvířátka či fantaskní tvorové, kteří jsou dostatečně atraktivní, barevní a hraví, jsou zbytečně přehlušovaní zahuštěnou instalací, navíc nevhodně rozloženou do poměrně malých výstavních sálů.
A ještě něco, je docela zvláštní, že instituce, která pořádá výstavu pro děti, dělá všechno proto, aby jejich doprovod svou nevstřícností otrávila, stačí jen držet v ruce pytlík s plátkem vánočky a hned je tu protivný karatelský výpad hlídající dámy, která se navíc tváří tak důležitě, jako kdyby střežila poklady střední Evropy. Nevychází z údivu, že děti běhají, křičí a ukazují na loutky, je to totiž jejich přirozenost. Další potíž je, když chce člověk s kočárkem vjet do přízemní sýpky, kde jsou vystavené mašinky – a dlažba. To prý není možné, protože uklízečka nechodí každý den. Kromě toho, že tu na podnik placený z veřejných peněz nemají nijak nízké vstupné, je zámek Ctěnice pracovištěm příspěvkové organizace Muzeum hlavního města Prahy. Že by už ani to nemohlo pořádně zaplatit uklízečku?
Bylo to celé nepříjemné o to víc, že Podhůrského loutky za vidění stojí, jsou jako závan starého dobrého řemesla a fantazie. A pokud se uskuteční plánovaná velká retrospektivní výstava jeho děl k stému výročí jeho narození, je opravdu na co se těšit.