Mezi dvěma extrémy
Plánování vystřídal trh. Teď vidíme, že je třeba nejen veslovat, ale také kormidlovat
Premiér Andrej Babiš se v Lidových novinách svěřil, jak jeho vláda zapomněla na živnostníky, respektive na slušné podmínky pro jejich podnikání (Na živnostníky jsme zapomněli. To se změní, LN 18. 2.). A podle svého starého hesla „nekecáme, makáme“hned slibuje: „Rozhodl jsem se tuhle věc předřadit a udělat hned, okamžitě a s maximální prioritou. (...) Zařadili jsme nejvyšší rychlost a začali okamžitě jednat.“
Má to asi vypadat jako upřímné přiznání ojedinělého opomenutí a zároveň odhodlání vše bleskově napravit. Když se však podíváme na některé další kroky premiéra z poslední doby, čiší z nich jakási nahodilost, možná až bezradnost v tom, kam a proč chceme směřovat.
Znát směr a cíl
Na setkání premiérů visegrádské čtyřky s Angelou Merkelovou v Bratislavě Andrej Babiš navrhne, aby V4 pomohla Maroku zastavit migrační vlnu z Afriky. Proč právě na severoafrické poměry ve velmi stabilním Maroku? Možná proto, že premiér v této zemi kdysi dlouhodobě působil a vzpomněl si na ni? Asi ano, protože sám zmínil, že ho ta myšlenka napadla v průběhu jednání.
Na iniciativu europoslankyně Michaely Šojdrové přijmout z řeckých uprchlických táborů do naší vlasti několik opuštěných syrských dětí kontruje tím, že postavíme sirotčinec v Sýrii. To by jistě bylo fajn, kdyby vše bylo dobře promyšleno, naplánováno a v souladu s naší politikou rozvojové pomoci. Zatím však není jasné, jestli jde o soukromou iniciativu pana premiéra, jaká je reakce syrské strany, kdo poskytne pozemky, kdo sirotčinec postaví, a hlavně kdo, jak a z jakých peněz jej bude dlouhodobě provozovat.
Je to do značné míry naše slabost obecně, nikoliv jen premiérova či konkrétně této vlády. Nemáme jasno v tom, kam a proč chce česká společnost směřovat, ale o to hektičtěji „makáme“. Zapomínáme, že se můžeme uveslovat k smrti a nebude nám to nic platné, když naši bárku nebude řídit kompetentní kormidelník, který zná směr a cíl sdílený většinou posádky.
Neseme si v sobě stále ještě psychologickou zátěž z reálného socialismu. Tehdy jsme měli státní plánovací komisi a pětileté plány (které se však nikdy nepodařilo splnit). Společnost jsme řídili „vědecky“až po plánování výroby a spotřeby hřebíků a toaletního papíru.
Po sametové revoluci jsme celkem logicky chtěli tyto extrémy odvrhnout, jenže jsme přešli do opačného extrému: trh bez přívlastků vyřeší vše. Kdo jen zmínil potřebu plánování a řízení, riskoval nálepku kryptokomunisty. Mimochodem, na tento přístup reagoval výstižně spoluautor první zprávy Římského klubu Limity růstu Dennis Meadows: „Ponecháte-li vše neviditelné ruce trhu, nebudete se stačit divit, až vás neviditelná noha téhož trhu nakopne.“
Na našich ministerstvech a dalších vládních úřadech sice leží tuny vizí, koncepcí a strategií, ale nikdo je nečte. A některé se ani číst nedají, byly napsány jazykem ptydepe jen proto, aby byl formálně úkol splněn.
Nemáme jasno v tom, kam a proč chce česká společnost směřovat, ale o to hektičtěji „makáme“
„Foresight“
Snad je tedy čas najít nějaký rozumný kompromis mezi těmito dvěma extrémy (neplánovat nic, jen ad hoc reagovat – nebo naopak plánovat všechno). Existuje velmi užitečný nástroj, na který se u nás zatím zapomíná. Nazývá se „foresight“. Tento anglický výraz zatím nemá ustálený český ekvivalent, jedná se o předvídání, předvídavost, prozíravost.
Účelem foresightu není předpovědět konkrétní budoucnost, ale přemýšlet o budoucnosti jako o něčem, co můžeme ovlivňovat a spoluvytvářet. Je to předstupeň strategického plánování, který vytváří alternativní budoucnosti, jejichž naplnění může být do jisté míry ovlivněno současnými aktivitami. Důležité je, že se netýká jen úzkého okruhu odborníků, ale využívá zpětnou vazbu od různých aktérů, kteří mají k řešené problematice vztah.
Stručně řečeno, foresight je schopnost vidět, jak by svět mohl vypadat jinak. A tato schopnost musí být trénována a rozvíjena, podobně jako atlet trénuje běhání, aby se postupně zlepšoval.
Rozvíjet foresight jako předstupeň strategického plánování a řízení společnosti je běh na dlouhou trať. Jestli nemá jít jen o ojedinělý „výkřik do tmy“, musejí si jej osvojit nejen instituce státní správy a samosprávy, ale prostřednictvím vzdělávání i širší veřejnost, především mladá nastupující generace.
Jinak budeme nadále, stejně jako posledních třicet let, usilovně veslovat, ale přitažlivá a věrohodná vize toho, proč a kam chceme kormidlovat, nám bude chybět.