Ministerstvo, brzda pokroku
Odigitalizaci knihovních fondů a autorských právech se u nás v běžném tisku téměř nepíše, protože jde o mimořádně složitou problematiku, která se obtížně vysvětluje jinak než pomocí expertního jazyka. Pokusme se ale jeden živý problém digitalizace knih vysvětlit tak, aby mu porozuměl každý.
Díla jsou podle autorského zákona chráněna sedmdesát let po smrti autora. To je samozřejmě velký problém z hlediska digitalizace a následného zpřístupnění materiálů uložených v knihovnách. U mnoha autorů – možná u většiny – se nedá dohledat datum úmrtí. A netýká se to jen autorů starších. Některé velmi důležité tiskoviny, například denní tisk, mají tolik autorů, že nějaké vyhledávání jejich data úmrtí ani není fyzicky proveditelné. Jak z toho ven?
Jisté řešení představovala předloni přijatá novela autorského zákona, která umožnila, aby licenci ke zpřístupnění děl, která nejsou na trhu, poskytl knihovnám kolektivní správce autorských práv, tedy agentura Dilia a Ochranná organizace autorská. Národní knihovna následně vyjednala s kolektivními správci způsob a výši úhrady. Knihovny měly platit roční paušální částku a ti jí za to měli poskytnout licenci, která by umožnila v digitální formě zpřístupnit čtenářům všechna díla vydaná do roku 1989 (později dokonce 2007), která již nejsou volně dostupná na trhu.
Toto řešení má mnoho přínosů zejména pro běžné uživatele. Digitalizované knihy by byly přístupné ze všech šesti tisíc českých knihoven, a navíc zdarma všem registrovaným uživatelům. Od příštího roku se dokonce počítalo s tím, že by k databázi zdigitalizovaných materiálů chráněných autorským právem měl každý přístup přes internet, tak jak to dnes umožňuje pro starší tiskoviny systém Kramerius.
Digitalizované knihy a další tiskoviny by byly přístupné ze všech šesti tisíc českých knihoven, a navíc zdarma všem registrovaným uživatelům
ijeme ale v Česku, takže se celý projekt zadrhl. Aby mohla Národní knihovna uzavřít smlouvu s kolektivními správci, musí jí ministerstvo kultury garantovat, že vynaložená suma jí bude refundována ze státního rozpočtu. Z hlediska státu i ministerstva kultury jde o zanedbatelnou sumu 105 milionů korun v příštích pěti letech. Přestože ministerstvo loni na podzim Národní knihovně dotaci přislíbilo, dosud to oficiálně nepotvrdilo. Projekt tedy stojí, a nejen to. Dilia váže na podpis smlouvy i prodloužení do minulého roku fungující služby elektronického dodávání dokumentů. Knihovny tedy, dokud se ministerstvo kultury neprobudí, nemohou čtenářům zhotovovat žádné digitální kopie na objednávku. Což poškozuje zase jen čtenáře, především odborných textů.
Ministerstvo kultury ústy svého mluvčího říká, že se „celé věci intenzivně věnuje“a že „žádná garance nikým ze zaměstnanců ministerstva kultury přislíbena nebyla“. Prý se musí prozkoumat, zda je věc „souladná se zákony ČR a aby nedošlo k plýtvání s veřejnými prostředky“. A to vše se odehrává v době, kdy Babišova vláda loni vyhlásila program Digitální Česko. Ten se sice primárně týká státní správy, nicméně je evidentní, že rychlý a pohodlný přístup ke zdrojům informací je pro většinu občanů mnohem důležitější než sdílení dat mezi ministerstvy. Co takhle vyhlásit program Potěmkinovo Česko? Alespoň by nikoho netrápilo, že zůstal jen na papíře.