Dva a půl balíčku karet
Vzpomínám si, jak jsme se v dětství rádi vysmívali písničce Balíček karet od Rangers, kterou s železnou pravidelností vyhrávali v naší obci v místním rozhlase (dnes vlastně nechápu, kde se v nich brala ta odvaha, protože i tento dementní song o tom, jak eso znamená jediného Boha a že desítka je vlastně deset přikázání, se v té době vykládal coby propagace víry a propagace víry se v místním rozhlase přísně zapovídala). Hrávali ji v pátek, když šli chlapi z továrny a my s klukama seděli na pilíři železničního mostu, kouřili startky a vymýšleli, co všechno jiného by mohly jednotlivé karty znamenat. Už si nevybavuju, jestli dvojka v té nejčastější verzi znamenala varlata, anebo dvě půlky zadku, ale že žaludské eso byla naše tělocvikářka, vím docela jistě. A že jsme tehdy neměli vlastně ani jasno v tom, o jakém balíčku karet se vůbec zpívá, protože žaludské eso, které vypadá, jako vypadala naše tělocvikářka, rozhodně nenajdete ve stejném balíčku s jakoukoli dvojkou, na to jsem přišel až teď, když tohle píšu.
Ta příšerná píseň mě provází celým životem, minimálně jednou, dvakrát do roku na mě odněkud zaútočí, ze stále zapnutého Country Radia na sousedově zahradě, z tlampače na jarmarku pod okny domu mých rodičů, jednou mi ji dokonce drze nabídl YouTube s tím, že by se mi „snad mohla líbit“. A to popuzení z toho příšerně hloupého překladu příšerně hloupé americké písně je stále tak silné a živé, že pokaždé cítím i tu chuť startek na patře.
Dokonce tak silné, až jsem začal přemýšlet, čím mě zrovna tahle hloupá píseň tak popouzí. Už se znám natolik, že vím, že mě na hloupých věcech nejspolehlivěji rozčílí, když mají v něčem pravdu, protože v zájmu jednoduchosti je třeba, aby hloupé bylo zároveň lživé. Jinak se výběr toho, z čeho se člověk snaží něco dozvědět, zbytečně komplikuje. Jenže, když se nad tím zamyslíte, balíčky karet nám toho hodně říkají, někdy o nás, někdy o našich předcích, jejichž ruce je ohmataly, pomalovaly, polily pivem tak, že se srdcová osmička dá poznat i z pěti metrů, ale i tak se s nimi hraje, protože kdo by kupoval karty nové (pokud jako jeden můj kamarád po letech nezjistíte, že váš děda, který vás celé mládí obíral v pokeru, u svého balíčku obrousil rohy tak, aby se pohmatem daly od sebe odlišit). A my s dětmi taky máme takový balíček karet, dlouho schovaný a zaklizený, který jsem kdysi slepil dohromady z několika balíčků nekompletních mariášovek, takže je v něm asi osmdesát karet a mezi nimi tři červená esa a čtyři žaludští králové, a vzali jsme si ho s sebou na hory a hrajeme s ním a při tom si vybavujeme dávná zpestření, kterými jsme Prší vylepšili, aby bylo zábavnější, třeba že kulový král má přezdívku „perutýn“, a na koho padne, ten bere čtyři a že perutýn proto, že to je ryba, kterou měli kluci rádi, když byli malí, a mažeme tu karty celý večer a jediné, co chybí, je, aby se tu zas ozvala ta příšerná píseň o tom, co vám karty řeknou o světě. TOMÁŠ BALDÝNSKÝ