Manažer tajné agentury
v hodnosti kapitána do stavovské skupiny důstojníků generálního štábu.
Na vrcholu výzvědných sítí
Do zatím nejužšího styku se zpravodajskou problematikou se dostal tehdy, když v letech 1934–1936 vykonával funkci přednosty 2. (zpravodajského) oddělení štábu 8. divize v Hranicích. V té době se plně projevily jeho výborné předpoklady pro tuto specifickou disciplínu. Ve zpravodajství pokračoval i poté, co byl v polovině roku 1936 přidělen k Zemskému vojenskému velitelství Praha. V září téhož roku se stal přednostou 2. oddělení štábu I. sboru v Praze. Strankmüllera povolali ke 2. oddělení hlavního štábu na konci září 1937. Od pplk. gšt. Oldřicha Tichého převzal velení nad ofenzivní sekcí pátrací skupiny. Ta tvořila nejvyšší organizační článek přímého řízení výzvědných orgánů. Bezprostředně mu podléhala předsunutá agenturní ústředna Vonapo 20. Od roku 1936 působila jako československo-sovětské výzvědné pracoviště zaměřené na Německo. Od téhož roku byly sekci podřízeny též předsunuté agenturní ústředny v Curychu a v Haagu. Strankmüller dále řídil též agenturní pátrací střediska I Praha, II Brno a III Banská Bystrica. Každé z nich disponovalo sítí předsunutých agenturních ústředen, jež udržovaly přímý kontakt s agenty. Jen evidence proti Německu obnášela minimálně 800 jmen. To, o jak složitou práci v zákulisí šlo, dokumentuje pár čísel o aktivitě Vonapa 20 v roce 1937, která se dochovala: jeho pracovníci uskutečnili 1333 agenturních schůzek, zajímali se o 623 osob. Vonapo utratilo asi 640 tisíc korun. Provozní náklady, zejména na pomocný personál, údržbu aut, nákup pohonných hmot, byly přibližně 85 tisíc korun. Dva služební vozy najely 46 066 kilometrů. Mimochodem: vojenská tajná služba si potrpěla na výkonné limuzíny z USA. Používala cadillac, ke kterému později přibyl vůz Nash.
Tato efektivní soustava se musela dramaticky ztenčit po Mnichovu. Strankmüller s kolegy však vlastně již tehdy přešli na novou formu boje. Proti zákazu zpravodajské činnosti vůči Německu, který jim byl sdělen z vládní úrovně, připravili zakonspirovaná opatření, aby nebyli překvapeni. Ostražitost se jim vyplatila v březnu 1939, kdy za dramatických okolností odletěli do Velké Británie jen několik hodin před okupací českých zemí.
Se zpravodajci v exilu
Plk. gšt. František Moravec, velící důstojník zpravodajské skupiny v zahraničí, byl s dosavadními Strankmüllerovými výkony maximálně spokojen. Jmenoval jej svým zástupcem. Na podzim 1940 vzniklo v Londýně ministerstvo národní obrany (MNO). Strankmüller se stal 1. září 1941 šéfem ofenzivního zpravodajství, podléhaly mu mimo jiné výsadky do protektorátu i spojení s nimi. Strankmüller měl vliv na činnost zahraničních opěrných bodů; ty byly operativně rozmisťovány kolem Velkoněmecké říše v závislosti na vývoji válečné situace. Důležité informace proudily do londýnské centrály od československých vojenských misí hlavně v Sovětském svazu, na Středním východě, v Jugoslávii, Itálii a Francii. Do jeho kompetence náležela po dobu války i problematika zpravodajské spolupráce se Spojenci. Pokud to vývoj války dovoloval, absolvoval služební výjezdy do Francie, Nizozemska, Švédska, Portugalska a Jugoslávie. Za všechna vynikající hodnocení citujme Moravcovo vyjádření z 1. října 1944. O Strankmüllerovi napsal: „Jeho služební výsledky byly nadprůměrné. Má všechny předpoklady pro zdárné uplatnění se i na místě vyšším, důležitějším.“
Rodina Strankmüllerových se šťastně sešla po otcově emigraci ještě před vypuknutím války. Jeho manželka Libuše i s dětmi Emilem a Evou s ním v době války (ale i později) sdílela tíživý osud čestného člověka, který vytrval a byl věren přísaze.
Soumrak nad profesionály
Do vlasti se vrátil 5. června 1945 stejnou cestou a na stejné místo, odkud se před šesti lety vydal za dramatických okolností do Velké Británie. Přílet do Prahy ovšem znamenal nikoliv jen symbolickou tečku za celou jeho dosavadní zpravodajskou prací. S sebou přivezl písemnou agendu II. odboru MNO v Londýně. Pro nové poměry bylo příznačné, že bezprostředně po přistání ji převzaly orgány nechvalně známého obranného zpravodajství (OBZ), tedy 5. oddělení hlavního štábu. Ti, kdo začali nově ovládat poválečný zpravodajský aparát, si pospíšili. Soustředili u sebe vše. Pro nejzkušenější odborníky z Londýna ale nebylo mezi nimi místa. Poválečné období ilustruje mimo jiné skutečnost, ve své podstatě nelogická a nepřirozená, že tak zkušený profesionál byl místo do ústředí odvelen k velitelství 2. oblasti do Tábora. Již 8. června 1945 zde nastoupil s ustanovením do funkce přednosty 1. (operačního) oddělení štábu. Pro jeho osobnostní a profesionální založení bylo i za těchto okolností charakteristické, že nijak nezatrpkl ani nepolevil ve svém přístupu k práci. Významně se na tomto místě zasloužil o výstavbu armády v poválečných podmínkách.
Obětí třídního boje
Na hlavním štábu začal Strankmüller plně zakoušet nepřízeň komunistů. V žádném případě mu nezapomněli, že náležel k těm, kdo stáli za prezidentem Benešem, tedy za demokracií a svobodou. Na počátku října 1948 byl ve svých šestačtyřiceti letech donucen k odchodu do výslužby, ačkoli se nacházel na vrcholu profesních sil. Stal se tak obětí širší akce, kterou komunisté nazývali „očistou“. To byl teprve začátek. Bilance následujícího období dokumentuje povahu komunistické totality. V listopadu 1949 jej zatkli na popud Bedřicha Reicina a do srpna 1950 věznili v samovazbě v Ruzyni, v Mladé Boleslavi a následně do října 1950 ve věznici OBZ na Hradčanech. Tehdy byl na základě absurdního a vykonstruovaného obvinění odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok. Odňali mu též hodnost. Již tehdy bylo zároveň rozhodnuto, že po odpykání trestu bude zařazen do tábora nucených prací (TNP). Více než rok strávil opět v ruzyňské samovazbě. Rok 1951 prožil jako betonář v TNP při výstavbě ruzyňské věznice.
Po propuštění perzekuce pokračovala, ale v jiné podobě. Zprvu směl pracovat jen jako pomocný dělník, popelář, u komunálních služeb ve Staré Boleslavi. Jeho zdravotní stav byl v té době již vážně poznamenán následky věznění. Komunističtí fanatici jej ani za této situace nenechali na pokoji a škodili mu nejrůznějšími ústrky. Režim se tvrdě mstil i na jeho rodině. Později se přesto stal účetním ve skladové účtárně podniku komunálních služeb, jenž v průběhu let měnil jména, strukturu a podřízenost. Režim mu dovolil vykonávat alespoň funkci vedoucího skladové účtárny a statistiky a také hlavního nákupčího.
V atmosféře jistého uvolňování 60. let došlo k jeho soudní rehabilitaci. V roce 1965 byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu a navrácena mu byla též hodnost plukovníka ve výslužbě. Během pražského jara se snažil též o úplnou morální rehabilitaci. Normalizace však tuto snahu znemožnila. Do konce svého života se odčinění křivd již bohužel nedočkal. Zemřel 28. února 1988. To, o co usiloval, se splnilo až po sametové revoluci. V roce 1992 byl povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. Výrazem jeho morální rehabilitace se staly též události zcela nedávné. Lubomír Metnar, ministr obrany České republiky, mu při příležitosti loňských oslav vzniku samostatného Československa udělil Kříž obrany státu ministra obrany in memoriam za výjimečné zásluhy o obranu republiky. bude příští čtvrtek, 7. března, věnován operacím proti Německu.