Kdo mnoho umí

Na loňském festivalu Janáček Brno jsem se znovu setkal s Výlety pana Broučka a utvrdil se v názoru, že libreto první části je nehratelné. Operní inscenátoři přitom dnes zacházejí s mrtvými libretisty hodně radikálně. Ostatně Karel Sabina se sám sebekriticky doznal, že by byl Bedřichu Smetanovi podal „něco onačejšího“, kdyby tušil, jak skvělou hudbou obdaří jeho frašku o prodané nevěstě. Známý maďarský filmový a divadelní režisér Kornél Mundruczó zasáhl do čapkovského příběhu rázně tím, že Elinu Makropulos přivedl na jeviště jako trosku téměř doslovně poznamenanou třemi sty třiceti sedmi lety věku. Za silný účin pramenící z jejího zjevu však obětoval motiv fyzicky přitažlivé ženy, pro niž se muži střílejí a v níž nesmrtelnost umrtvila veškeré láskyplné prožitky.

Londýnské provedení Rusalky z roku 2012 jsem neviděl, a tak jen podotýkám, že jsem si přečetl kritikovu úvahu, zda Dvořákova pohádková hudba ladí s hampejzem, kam nové libreto umístilo hrdinku opery a její družky.

Skupina brněnských operních praktiků a teoretiků na druhé straně navrhla odchylky od libreta zakázat zákonem.

Naštěstí to nejde. Přišli bychom například o originální dílo, jaké představuje Liška Bystrouška v režii šéfa Janáčkovy opery Jiřího Heřmana: obohatil ji o prostředí dětského domova a zalidnil dětmi, přičemž zvířecí postavy byly zdvojovány dřevěnými hračkami. Soulad děje s hudbou zůstal podle mě zachován. Situace srůstaly přesvědčivě s významy a škrt manifestačního závěru byl obhajitelný. Parafrázuju Dykovo Zmoudření Dona Quijota: Tomu, kdo mnoho umí, dovolí se mnoho.