Stoleté čekání na koncertní síň

PRAHA Už desítky let metropole marně čeká na otevření nové koncertní síně pro rozsáhlejší symfonická díla. Poslední páska se přestřihávala v lednu 1912 v Obecním domě. Obyvatelé monarchie tehdy spatřili Smetanovu síň. Právě ta je ale momentálně dočasně uzavřená kvůli technické závadě. Otevře se znovu až v polovině března.

Přes změny režimů, vlád i magistrátních koalic se stále nedaří přejít od plánování ke stavění. Všichni se přitom shodnou, že nový prostor spojený s moderní architekturou by si Praha zasloužila.

Předloni přitom pražský magistrát zavelel k výstavbě nedaleko stanice metra Vltavská. Jenže plány havarovaly. Zpracováním náležitých studií byl pověřen Institut plánování a rozvoje.

Do letošního února měl představit studii s detaily projektu. Ale institut ještě neuzavřel ani výběrové řízení, ve kterém se snaží vybrat architektonické studio, jež studii dá na papír.

„Nejsem schopný sdělit nic více než to, že výběrové řízení stále běží. V souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek je proto možná pouze formální komunikace mezi zadavatelem a účastníky řízení a dále zveřejňování informací na profilu zadavatele, příp. ve Věstníku veřejných zakázek,“napsal LN včera Marek Vácha, mluvčí institutu. Jasné je tedy pouze to, že během dneška žádná studie nevznikne.

Evergreen všech pražských komunálních voleb tak opět nabírá zpoždění. Sál s kapacitou více než 1800 diváků je pro zájemce o hudbu nadále snovou záležitostí. Nepomohl ani vznik uskupení s názvem Spolek pro výstavbu nového koncertního sálu v Praze, v němž působí známý architekt Josef Pleskot.

Tři sta tisíc Islanďanů to dokázalo

Úvahy o důstojné hudební síni se přitom táhnou již od doby vzniku Československa. Česká filharmonie byla totiž v roce 1919 nucena opustit budovu Rudolfina. Židle filharmoniků tehdy ustoupily křeslům členů Národního shromáždění. O půl století později – v roce 1966 – dokonce už i proběhla architektonická soutěž. Novostavba koncertního domu měla stát na náměstí Republiky. Vítěz ale vybrán nakonec nebyl.

Od té doby přibývají nové, „vhodnější“lokality ke konzumaci kultury, do země se ale nekoplo. Přitom „tři sta tisíc Islanďanů, kteří nedávno prošli bankovní krizí, si dokázalo postavit Harpu, koncertní síň originálního tvaru i pláště, vyvolávajícího představy rozeklané skály, ledových krystalů a perleťových křídel vážky“, konstatoval před šesti lety profesor architektury Miroslav Masák.