Druhá republika: malá, ale naše?

Mnichovská dohoda obrala Československo o značnou část území a otřásla celou společností

Uplynulo devět dní od podpisu mnichovské dohody, jež přinutila Československo vzdát se ve prospěch Německa velké části svého území, a tři dny od demise Hitlerem nenáviděného prezidenta Edvarda Beneše. I tak si ještě někteří henleinovci chtěli s Čechy zaválčit. V sobotu 8. října 1938 jedna z jejich jednotek na demarkační čáře u Nové Vsi u Kdyně na Domažlicku nejprve postřelila a poté umučila desátníka v záloze Vojtěcha Reta. Hlídka pohraniční Stráže obrany státu, která Reta hledala, byla také napadena a její velitel, jednatřicetiletý četnický štábní strážmistr Jaroslav Lauda, smrtelně postřelen. Umíral se slovy: „Hoši, chraňte republiku!“

Jeho republika již v tu chvíli ve své původní podobě neexistovala. Zmrzačený stát bude brzy chápan a označován jako „druhá republika“, bez naděje na přežití, jíž dějiny po Benešově abdikaci vyměří už jen pouhých 161 dní...

Klikaté cesty z deprese

Češi byli Mnichovem otřeseni a atmosféru těch dní symbolizuje sladkobolná píseň Františka Voborského a Josefa Daleckého Chaloupky pod horami, kde se zpívá „co se to stalo s vámi, byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české. Smutně teď jdeme světem, štěstí je zvadlým květem...“. Dlužno říci, že z hurávlastence Františka Voborského se za pár měsíců stane udavač gestapa, horlivý kreslíř hloupých pronacistických vtipů a autor stejně hloupých rozhlasových skečů.

Útěchou všem má být nově heslo „Malá, ale naše“!. V té „zmenšené“republice s ochromenou dopravou, narušeným průmyslem, desetitisíci uprchlíky, obranyschopností na nule začalo být těsno především duševně. Spodina hledala cestu k fašistům, intelektuálové začínali obdivovat obraz sovětského diktátora Stalina. Nastoupila cenzura, ze škol mizely obrazy T. G. Masaryka, přetíraly se legionářské tradice. Vše se svádělo na Edvarda Beneše, parlamentní demokracii a jeden z kulturních symbolů Masarykovy republiky spisovatel Karel Čapek byl do konce roku doslova uštván k smrti. Chladný rozum si tehdy dokázali uchovat právě jen běžní „čapkovští lidé“(viz profil Jana Karla) – vlastenci bez patosu.

Ve zmenšené zemi sice dál pokračoval vývoj prototypů moderních zbraní, ovšem s otázkou, zda ochromené armádě k něčemu budou. Hořkým symbolem této snahy byla 22. listopadu 1938 smrt pilota četaře Arnošta Kavalce, který zahynul při zalétávání prototypu moderní stíhačky Avia B-35.

Dalším neblahým symbolem druhé republiky byla devastace parlamentního systému, kdy se začala prostřednictvím zmocňovacích zákonů preferovat nadřazenost vlády nad zákonodárným sborem. Atmosféra doby spolu s tichými aktivitami německých diplomatů byla skvělým podhoubím pro eskalaci sporů mezi Čechy, Slováky, Maďary a Rusíny, z nichž mnozí začali podléhat velkoukrajinskému nacionalismu, opět živenému Berlínem. Objevily se první antisemitské dekrety diskriminující židovské lékaře, právníky i některé státní zaměstnance.

Vyhlášením autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi se napětí mezi národnostmi nevyřešilo. Republiku, která začínala pomalu být spíše konfederací, teď hlavně k radosti slovenských luďáků krášlila od vydání ústavního zákona č. 299/1938 Sb. z 22. listopadu 1938 pomlčka v názvech Česko–Slovensko a Česko–Slovenská republika.

V českých zemích nyní existovaly pouze dvě české politické strany – vládní

Strana národní jednotky a mírně opoziční a mírně levicová Národní strana práce. Obě strany vznikly v rámci „zjednodušení politického systému“slučováním stran, přičemž komunistická strana byla zakázána. Na Slovensku si moc uzurpovala Hlinkova slovenská ľudová strana – Strana slovenskej národnej jednoty, která v prosinci spolkla většinu slovenských stran, a na Podkarpatské Rusi monopol moci získala Ukrajinská národní jednota. Luďáci si zřídili Hlinkovu gardu a Ukrajinci Karpatskou Sič – polovojenské skupiny, které nápadně připomínaly německé SA z roku 1933.

Život jde dál…

Když byl 21. ledna 1939 ministr zahraničních věcí František Chvalkovský přijat v Berlíně Hitlerem, naivně se domníval, že bude pochválen za to, jak nová republika normalizuje poměry podle německého vzoru. Jeho oficiální návštěva se ale zvrhla v „peskování“, když mu nespokojený Hitler vyčinil, že politika Prahy se ubírá příliš pomalu směrem, který si přál. V únoru 1939 se začalo zjišťovat v Praze i to, kdo z důstojníků československé armády je židovského původu, zatímco v odtrženém pohraničí (nyní v říšské župě Sudetengau) bylo přes 300 000 Čechů zbaveno občanských práv.

Ve zbytku republiky však zatím většina lidí stále žila po svém, chodili tančit, smáli se v kině u filmu Škola základ života (premiéra 11. listopadu 1938) studentům Ádovi Čuřilovi a Krhounkovi s tvářemi Ladislava Peška a Františka Filipovského a nechtěli si připustit, že se radují na palubě středoevropského Titaniku.

A čeští chlapci tehdy dostali velký dárek, který osloví i generace nadšenců po nich. Od 17. prosince 1938 začaly v časopise Mladý hlasatel vycházet kreslené příběhy Rychlých šípů – party, pro niž čest, slušnost a odvaha byly samozřejmostí, protože hatit podrazy Bratrstva kočičí pracky je třeba v každé době...

Autor je historikem VHÚ Praha