Jak obnovit prošustrované dědictví

Nejsou osvěta a vzdělávací práce pouhými iluzemi? Umožňuje současná zrychlená doba těšit se z jejich plodů?

Liberální právní stát je ze své podstaty vydán zejména v oblasti svobody projevu na milost a nemilost svým občanům, kteří legitimně a zákonitě mají rozdílné názory, přičemž se předpokládá jejich dobrá vůle korigovat je na základě pravdivých faktů. Jenže žijeme také ve věku masového, soustředěného a nepřestajného oblbování lidí na internetu a sociálních sítích.

Ten hlas je nepřeslechnutelný i vášnivý: „Potlačíš-li pravdu, utajíš-li pravdu, nepovstaneš-li na schůzi a nepromluvíš-li otevřeně, promluvíš-li na schůzi otevřeně a nepovíš-li pravdu, pak nejsi tak pravdivý jako pravda.“Ten, kdo tak před více než sto lety promluvil, nebyl nikdo jiný než americký námořník a spisovatel Jack London (1876–1916).

Jako by tím i sděloval dvě skutečnosti – nebránit se silnému lidskému „pudu k pravdě“a nezapomínat, že svoboda projevu je především proto, abychom mu dali průchod. Máloco je ostatně v našich končinách tak zajímavým fenoménem jako dvojí odlišná zkušenost se svobodou projevu, či – přesněji – poznání dvou hlavních nepřátel této svobody, kteří nemohou být odlišnější, přestože míří na tento cíl obdobně drtivými prostředky zásadně a negativně ovlivňujícími zdraví společnosti.

Fascinuje, co lze prožít za několik desítek let a jeden život – tvrdé zákazy, cenzuru a potlačení svobody projevu stejně jako kakofonii hlasů, „dialog hluchých“a předestírání „alternativních faktů“, jež tuto svobodu ničí snad ještě spolehlivěji a účinněji, protože jí odejmou její Londonem zdůrazněné „směřování k pravdě“.

Systém lží

Jde sice o známou věc, navzdory tomu připomínám, že zde ještě před 30 lety vládli „majitelé pravdy“, kteří opírali svou moc o systém důsledně propojených lží, do nějž nesmělo proniknout nic rušivého, natož „opravdově pravdivého“. Žádný div, že ti, kdo se odmítli stát jeho součástí, disponovali mocí, jíž se tehdy vládnoucí báli jako čert kříže. Zejména, že spisovatelé „řeknou pravdu“, čímž je postaví do trapné a směšné pozice nahého krále z Andersenovy pohádky.

Průšvih spočíval v tom, že se „něco řeklo“, a nebylo třeba k tomu přikládat bombu, protože k povšimnutí pravdy stačilo, že se pronesla. Proto ta vášeň pro zakázané knihy, narážky na lži komunistického režimu ve filmech a divadelních představeních či obliba krutě přesných „protistátních vtipů“.

Zakázaní spisovatelé jsou pronásledováni a přinášejí často nemalé oběti, zároveň se však moc třese před možností, že na pomyslné „schůzi obce“povstanou, nebudou se nikoho ptát, vezmou si zakázanou svobodu projevu a „řeknou pravdu“. Vnější zákazy nic neřešily, pokud se hrozba sankcí nepromítla do autocenzury, jež je vždy při potlačení svobody projevu nejúčinnější, což ostatně platí i dnes a snad ještě více než tehdy.

Autocenzura

Autor jakéhokoliv písemného či slovního komentáře totiž dobře zná kontext, ve kterém žije, a ví, že vyslovená pravda nebude putovat do vzduchoprázdna, ale ke konkrétním lidem, jejichž mocenských pozic či třeba jen ega se dotkne, a že tento náraz vyvolá i pro něho zpětné negativní vlnění, jež se může objevit navíc až skrytě a po čase, což mu navíc v jeho příkoří odejme i pozornost společnosti a leckdy tolik kýženou pozici „veřejného mučedníka“.

Proto je i důležité, aby třeba noviny měly „správného vlastníka“. Pokud jím totiž bude někdo, kdo je silně politicky angažován, ani jeho sebevětší kritika v těchto novinách nepřesvědčí čtenáře, že autor textu není pod vlivem byť nevědomé autocenzury a neříká navzdory veškeré útočnosti vše, co o „celé pravdě“říci má, a s razancí, s níž to říci má.

To neplatí jen pro čtenáře, i každý autor, pokud si nechce lhát, si musí neřešitelnost takové situace uvědomovat. I jeho sebelepší práce bude mít v nejlepším případě jen podmíněnou důvěru veřejnosti – čtenář nemusí být lehce paranoidní, aby si nekladl otázku, zda se s ním ohledně vysloveného a (možná ještě více) nevysloveného hraje „poctivá hra“.

Autocenzuře jako zbrani k potlačení svobody projevu se v rovině zákazu nic nevyrovná. Je vždy nabitá a tlačí mluvčího do kouta, v němž se svoboda projevu stává karikaturou sebe samé. A je tu i další již zmíněná a dnes dominující rovina naprosté nivelizace této liberální svobody.

Kakofonie hlasů

Připomínám v této souvislosti jeden z brilantních Chestertonových detektivních příběhů, kdy má vraždu spáchanou velícím důstojníkem maskovat to, že tento místo činu promění v bojiště s nepřítelem, na němž padne tolik lidí, že nikoho ani nenapadne, že jeden mrtvý právě tam odešel na onen svět už o něco dříve. Tedy až na otce Browna pochopitelně…

Podobně je to totiž i se současnou svobodou projevu. Na místo činu je pravidlem přivést tolik protichůdných komentářů, faktů a verzí, že unavený adresát toho všeho zcela zapomene, že mezi nimi je třeba ta jediná „doopravdy pravdivá“, a na její hledání rezignuje. Co hůře, oddá se emocím a stane se stoupencem nesmyslných výkřiků „patentovaných vůdců“, jež již nejsou výrazem svobody projevu směřujícího k nalezení pravdy, ale záměrně matoucím zneužitím této svobody.

Kdo na to má mít vlastně v této kakofonii hlasů neuvěřitelně znásobené novými médii čas a nervy? Oč lehčí je odvrhnout únavu a často i bolest z myšlení, rezignovat na racionalitu jako na součást lidské identity a jen si zvířecky bezmyšlenkovitě hupsnout do bahna „hotových názorů“, uvelebit se v dnes často zmiňované huspenině sociální bubliny a z ní pak jednou za čas vyrazit jako kompletně zpracované ťululum k volbám. Co na tom, že na bojišti v nerovném boji s přesilou zlovolných idiotů zápolí jako řadový voják i ta „londonovská pravda“.

Je to skutečně problém. Lidé, kteří za komunismu vyrůstali v touze po svobodném vyjádření, jež bez jakéhokoliv patosu odděluje svobodného člověka od otroka, s úžasem zjišťují, že se ocitli v situaci, kdy „říci pravdu“již nic neznamená, protože ve všeobjímajícím dobovém relativismu a zpochybnění je „pravda“jen jednou z mnoha verzí, takže může být jen jednou z mnoha pravd, či – v závislosti na úhlu pohledu – jen jednou z mnoha lží.

Takto bráno, je všechno úplně jedno… V záplavě výkřiků se libovolně vyzvedne jeden, o němž se nějakou dobu třeba i vzrušeně a často zbytečně diskutuje, stejně tak se předmětem napjatého zájmu stane úplná pitomost jako záležitost zcela vážná, přičemž nezřídka nejde o seriózní debatu, ale o zvratky choré mysli mající autorům zajistit krátkodechou slávu.

Koestler a Brandeis

Tak si svobodu projevu mnozí nepředstavovali, a proto není divu, že v reakci na její zneužívání koketují s myšlenkou na její omezení. Paradox je to ale nesmírný.

Na jedné straně je taková úvaha pro liberála svatokrádežná, myšlenky se přece mají prosadit ve volné soutěži, přičemž „pravda“není ani tolik setrvalý stav jako neustálé hledání, na druhé liberál více než správně tuší, že v dobách, kdy je racionální myšlení na ústupu, demagogové svobodu projevu až do nejzazších myslitelných konců (a ještě o kousek dál) zneužijí, jen aby se chopili absolutní moci a následně svobodu projevu všem jinak smýšlejícím rázně a bez milosti odebrali.

Na adresu komunistů to ve své autobiografii výstižně vyjádřil maďarsko-britský spisovatel, filozof a novinář židovského původu Arthur Koestler (1905–1983): „Plně využívat ústavních svobod poskytovaných buržoazní společností za účelem jejich zničení, toť základní marxistická dialektika.“

A na adresu těchto dialektických akrobatů a „lidí zvláštního ražení“, kteří vzývali blaho lidstva a zároveň cynicky pohrdali utrpením konkrétního člověka, dodává, že pro ně nebylo nikdy těžké prokázat, že „každá pravda je historicky podmíněná, že takzvaná objektivní pravda je buržoazní mýtus a že psát pravdu znamená vybírat a zdůrazňovat ta témata a aspekty dané situace, které slouží proletářské revoluci, a jsou tudíž historicky správné“.

Přitom představa svobody projevu, kdy při nezbytné dobré vůli diskutujících „pravda jednoduše zvítězí nad lží a nenávistí“, je svůdná. Jak skvostně to vyjádřil (první židovský) člen Nejvyššího soudu USA Louis Brandeis (1856–1941; rodina pocházela z Brandýsa nad Labem) ve své formulaci k případu Whitney vs Kalifornie z roku 1927, když hovoří o zakladatelích americké státnosti:

„Věřili, že svoboda je klíčem ke štěstí a odvaha klíčem ke svobodě. Byli přesvědčeni, že svoboda umožňující každému, aby myslel, jak chce, a mluvil, jak myslí, jsou prostředky, bez nichž nelze rozpoznávat a šířit politickou pravdu, že bez svobody slova a shromažďování by jakákoli diskuse byla planá, že z jejich hlediska diskuse představuje za běžných okolností postačující ochranu před šířením nebezpečných doktrín.“

Konec diskuse

Žijeme ovšem ještě ve věku masového, soustředěného a nepřestajného oblbování lidí na internetu a sociálních sítích „za běžných okolností“? Neměli bychom v této situaci účinně reagovat na to, že se diskuse závratně rychle a přímo před očima mění na pouhé nenávistné a lživé výkřiky, kde si lze o dobré vůli zúčastněných dobrat se přes svobodu projevu pravdy jen nechat zdát? Tady už nejde o diskusi, a nejde-li o ni, pak nás před šířením nebezpečných doktrín tato její agresivní karikatura neochrání.

Jak z toho? Zdůrazňuji ještě jednou – liberální právní stát je ze své podstaty vydán zejména v oblasti svobody projevu na milost a nemilost svým obyvatelům, kteří legitimně a zákonitě mají rozdílné názory, přičemž se předpokládá jejich dobrá vůle korigovat je na základě pravdivých faktů.

Pokud to v souběhu naznačených faktorů selhává – média jsou v područí nedůvěryhodné autocenzury a lidé „pravdivým faktům“nevěnují pozornost, protože jsou překryta nepravdivým balastem, a oni ztratili schopnost je od pravdy odlišit, či ještě hůře se o to už ani nepokoušejí a pod vlivem emocí se vydali všanc demagogickým výkřikům z jakékoliv kritiky vyňatých vůdců –, pak je svoboda projevu sice nadále nezadatelným ústavním právem, jinak však i pouhou kulisou z westernových filmů, za níž není reálný obsah. Rezignace

To dříve či později vede k pádu liberálního právního státu, protože ten jen nastavuje pravidla hry pro hráče s dobrou vůlí a dokáže se vyrovnat se situací, kdy okrajové spektrum zlovolných tuto svobodu zneužívá, končí však, když většinu „pravda“přestane kvůli rezignaci na kritické myšlení zajímat.

Podle Böckenfördeho doktríny je totiž svobodný sekularizovaný stát pouhým dědicem dob, v nichž se „přirozené hodnoty společnosti“včetně „úcty k pravdě“jako sloupu smysluplné lidské identity nastavovaly. Pokud toto dědictví mizí před očima či bylo cynismem šarlatánů ve vrcholných politických postech prošustrováno, pak není příliš pomoci.

Zejména když k tomu přistupuje plebejská neúcta ke vzdělání, díky níž je označení „expert“téměř sprostým slovem a o „zjevnou pravdu“mají v bahně nasvíceném televizními kamerami zápolit na slovo vzatý odborník a idiotský vyznavač „zajímavého protinázoru“patřící do psychiatrické léčebny.

Dětem by se měla již od útlého věku vštěpovat vášeň pro nacházení pravdy. A to při vědomí, že ji lze jen hledat, zatímco „ona nás už má“a jí v transcendentním řádu světa také od nepaměti „náležíme“.

Kriticky myslící občané

Třeba už opravdu žijeme v „posledních dnech“, jak o nich hovoří apoštol Pavel ve Druhém listu Timoteovi a jak zmiňuje i český historik Bohdan Chudoba (1909–1982) ve své pozoruhodné a nedávno vydané knize Člověk nad dějinami, když připomíná, že má jít o dny, „kdy lidé již ani nebudou schopni vyslechnout soudné mínění, a zatímco se budou věnovat všem možným výzkumům, budou stěží schopni postihnout pravdu“.

Je jistě možné hovořit o trpělivé osvětě a vzdělávací práci, otázkou však zůstává, zda to není jen iluze, a především, zda dnešní zrychlená doba ještě vůbec umožní těšit se z plodů tohoto úsilí. Každopádně bez obnovy „prošustrovaného dědictví“, jež alespoň část lidí promění z lehce zmanipulovatelných ovcí v sebevědomé, vzdělané a kriticky myslící občany, to vyhrát nelze. Základem všeho je pak ta tolik vysmívaná „pravda“.

Měla by se už v útlém věku dětem vštípit vášeň pro její nacházení při vědomí, že ji lze jen hledat, zatímco „ona nás už má“, a jí v transcendentním řádu světa také od nepaměti „náležíme“. Abychom podobně jako Jack London mohli se vší vnitřní zaníceností pronést: „Dej mi zahlédnout tvář pravdy. Pověz mi, jak vypadá tvář pravdy.“A člověka až zamrazí, když si uvědomí, jak jinak se lze také ptát na pravdu, než jak to svého času učinil prokurátor Judeje, jistý Pilát Pontský.