Společenstvo srpu a kladiva
Přesně před sto lety, 2. března 1919, byla v Moskvě založena Komunistická internacionála, zkráceně Kominterna. Měla vyvolat a řídit světovou revoluci, sloužila však spíše jako mezinárodní servisní organizace sovětské zahraniční politiky a megafon stalinské propagandy.
Když se 8. května 1943 dozvěděli přední funkcionáři Kominterny, že se ji Stalin rozhodl rozpustit, příliš neprotestovali. Jen československého komunistu Jana Švermu po přečtení návrhu „rozpouštěcí“rezoluce podle vlastních slov zabolelo u srdce: „V Kominterně jsem vyrostl, celý můj život s ní byl spojen.“Pak ale sebekriticky odehnal stín sentimentality: „Ale to jsou jen emoce…“Podle historičky Brigitte Studerové u něj, stejně jako u drtivé většiny „kominterňáků“, převážila politická racionalita a lety vštípená poslušnost Stalinovi, jenž hrál v této mezinárodní komunistické církvi trojjedinou roli boha, syna i ducha svatého. Právě způsob, jakým byla Kominterna „ukončena“, podle historika Fridricha Firsova nejlépe vystihl její funkční podstatu: „Dlouho sloužila zájmům sovětské zahraniční politiky, a když se pro ni stala přítěží, Stalin se ji rozhodl zrušit.“
Přitom v době vzniku Kominterny s ní byly spojovány velké naděje. Měla navazovat na své předválečné předchůdkyně, První a Druhou internacionálu, v nichž se na mezinárodní úrovni sdružovaly levicové síly s cílem koordinovat své aktivity a především překonávat v 19. století dominantní nacionalismus. První světová válka však přinesla socialistům šok. Francouzští i němečtí dělníci a jejich vůdci v národní horečce podlehli „magii praporů“a místo koordinovaného „ne“válce až na výjimky svůj lety pracně shromažďovaný politický kapitál vsadili na podporu válečného úsilí. Druhou klíčovou zkušeností levice byl úspěch Leninových bolševiků v listopadu 1917. Zdálo se, že právě oni našli recept, jak ničivý potenciál války proměnit v revoluční vlnu, kterou chtěli nasměrovat i mimo Rusko. Válka neměla skončit „buržoazním“mírem, ale měla se transformovat v sérii národních „občanských válek“, vrcholících ustavením komunistických režimů. Světovou revolucí ale chtěli bolševici zachránit i svůj čerstvě ustavený, ale nestabilní režim – pokud zvítězí komunisté v Berlíně, Paříži či Londýně, pak v Rusku už nebude o co bojovat.
Bylo ale třeba založit koordinační, ideologické i logistické centrum světové revoluce, a proto byl na začátek března 1919 svolán do Moskvy I. sjezd nové, v pořadí třetí internacionály. V improvizovaných podmínkách se narychlo sešlo 52 zástupců levicových stran a uskupení, kteří byli podle historika A. Jamese McAdamse skálopevně přesvědčeni (a podle demonstrací, stávek a povstání, které v tu dobu probíhaly v Evropě, ne neoprávněně), že starý řád se otřásá v základech a Marxovo proroctví o pádu kapitalismu se naplňuje. Jenže jejich nadšení byl přímo úměrný i strach mnoha společenských vrstev, které se zmobilizovaly natolik, aby se radikálním levicovým silám postavily, zahnaly je do ilegality a politicky je marginalizovaly. Koneckonců Lenin zahájil sjezd vzpomínkou na zakladatele Komunistické strany Německa Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou, kteří byli jen pár týdnů předtím při neúspěšném povstání v Berlíně zavražděni příslušníky pravicových paramilitárních freikorps.
Odložená revoluce
Revoluční vlna rychle opadla a komunisté čelili paradoxu. Průmyslově vyspělé země jako Německo nebo Velká Británie, u nichž marxistická teorie předpokládala, že tam komunistická revoluce zvítězí nejdříve, se najednou musely revoluci učit u „zaostalého“Ruska. Z bolševiků se najednou stali nečekaní vůdci západního proletariátu. A již na druhém kongresu Kominterny v roce 1920 se, jak podotýká McAdams, ruští hostitelé chovali k evropským komunistům jako k hráčům druhé ligy. Lenin jim v podstatě nadiktoval tzv. 21 bodů, jejichž splnění se do budoucna mělo stát závaznou podmínkou pro vstup nově vznikajících národních komunistických stran do Kominterny. Podmínky vyžadovaly disciplínu, hierarchii a radikalismus a zavazovaly strany k poslušnosti Moskvě bez ohledu na domácí specifika.
Kominterna se tak podle historiků Kevina McDermotta a Jeremyho Agnewa rychle proměnila z relativně pluralistického tělesa nadšených revolucionářů ve zbyrokratizovanou „podsekci“bolševické strany. Výsledkem byla nulová tolerance k politickým protivníkům, tím méně k bývalým soudruhům v sociálních demokraciích, a myšlenková rigidita, ústící v neschopnost vnímat některá skutečná nebezpečí meziválečného období. Výkonná moc se koncentrovala do rukou několika jednotlivců, jako například bulharského komunisty a hrdiny Lipského procesu z roku 1933 Georgiho Dimitrova, jenž bezvýhradně plnil Stalinovy příkazy. Centrála hnutí, výkonný výbor Kominterny, podle Firsova „bombardoval“jednotlivé komunistické strany telegramy, jejichž prostřednictvím v nejlepším duchu moderní byrokracie nařizoval, kontroloval, káral a trestal.
Život v utajení
Kominterna se postupně proměnila i v jakousi odnož sovětských tajných služeb. Jak podotýká Firsov, měla své operativce v terénu, kteří žili v zahraničí pod falešnou identitou v konspiračních bytech, potají se scházeli s představiteli domácích komunistů, předávali jim instrukce i finance a udržovali tajné, kódované spojení s moskevskou centrálou (od roku 1935 se tak v šifrách Dimitrov proměnil v Diose a třeba předseda KSČ a jeden z významných činitelů užšího vedení Kominterny Klement Gottwald v Grasiu). Servis zajišťovaly desítky technických expertů na šifrování, padělání pasů a radiokomunikaci, která ale byla Achillovou patou hnutí. V roce 1930 například britská kontrašpionáž odhalila vysílačku umístěnou v domě jednoho komunisty ve Wimbledonu a mohla pak sledovat komunikaci mezi Moskvou a britskými komunisty.
To vše stálo velké peníze. Jak dodává Firsov, málokterá komunistická strana mohla úspěšně rozvíjet svoji činnost bez finančních dotací z Moskvy. V roce 1922 Kominterna disponovala 1,4 milionu amerických dolarů, což přepočteno na hodnotu této měny k roku 2012 představovalo něco přes 19 milionů dolarů. Z toho pro Německo byly určeny 3,3, Spojené státy 2,1 a například pro československé komunisty 2,3 milionu dolarů. Vedle ideologů tak Kominterna uživila i účetní, neboť již Lenin striktně požadoval, aby ti, kdo z Moskvy přijímají peníze, přesně vykazovali, za co je utratili.
Povolání agentů ve službách Kominterny nebylo bez nebezpečí. Při odhalení jim hrozilo vyhoštění, vězení, někdy i mučení či smrt, v závislosti na tom, jaký měl daný stát ke komunistům vztah. Mnohem nebezpečnějším nepřítelem jim však byly „domácí“, sovětské bezpečnostní složky, včetně obávané NKVD. Jak podotýká Firsov, násobně více „kominterňáků“zahynulo během velkého teroru v moskevské Lubjance než ve vězení třídních nepřátel. Čistky například zcela zdecimovaly polské komunisty, jejichž vedoucí představitelé či intelektuálové jako Stefan Skulski, Edward Próchniak, Gustaw Reicher-Rwal, Henryk Walecki či Kazimierz Cichowski byli mučením donuceni k přiznání, že se do Komunistické strany Polska (v roce 1938 dokonce z rozhodnutí Kominterny rozpuštěné) „vetřeli“jen proto, aby ji neutralizovali a proměnili v povolný nástroj maršála Józefa Piłsudského.
Po revolučním „odlivu“hledala Kominterna ve 20. letech nový směr a víceméně kopírovala názorové zvraty uvnitř bolševické strany způsobené vnitrostranickým bojem mezi Stalinem a jeho soupeři, Trockým, Zinovjevem či Kameněvem. Poté, co se jich Stalin zbavil (Trockij pak v exilu inicioval vznik protistalinistické, Čtvrté internacionály), se Kominterna rychle „stalinizovala“a všechna klíčová rozhodnutí se již schvalovala přímo ve Stalinově kabinetu. Kominterna promovala Sovětský svaz jako jedinou vlast mezinárodního proletariátu a Moskva ji podle Firsova používala jako hlásnou troubu údajných úspěchů stalinské výstavby, pětiletých plánů či „nejdemokratičtější“stalinské ústavy.
V této roli podle McDermotta s Agnewem navíc Kominterna ospravedlňovala i ideologické absurdity typu sociálfašismu. Jakýkoliv levicový a socialistický subjekt totiž vnímala jako konkurenci a překážku své politické hegemonie nad dělnickou třídou. Na 9. zasedání výkonného výboru v roce 1928 přijala rezoluci o boji s umírněnou levicí, namířenou proti sociálním demokratům. Především v Německu tato závazná linie bránila levici, aby se spojila proti nastupujícímu nacismu. Němečtí komunisté věřili, že Hitlera „využijí“jako nástroj ke zničení výmarské buržoazní republiky a po jeho anticipovaném brzkém pádu se jim konečně otevře cesta k vysněné revoluci. O tom, jak osudový omyl to byl, se mohli komunisté jako jedni z prvních vězňů v Dachau přesvědčit již v roce 1933.
Tváří v tvář těmto porážkám Stalin zavelel v roce 1935 k obratu o 180 stupňů a komunisté v rámci lidových front narychlo stavěli mosty k socialistům. Nejvýraznějším symbolem této spolupráce se stala francouzská socialistická vláda Léona Bluma v letech 1936–1937. Už ale nešlo o světovou revoluci, ale sovětské bezpečnostní zájmy, stále více ohrožované sílícím nacismem. I tato politika ale zkrachovala. Nepřipravený Stalin tak stál na začátku roku 1939 proti válkychtivému Hitlerovi, a proto provedl další orwellovský obrat v podobě paktu o neútočení ze srpna 1939. Pro kominternovce to sice byl šok, jen málo z nich ale bylo ochotno kvůli tomu riskovat exkomunikaci a místo toho se poslušně pokusili pomocí krkolomné ideologické ekvilibristiky nový postoj Moskvy obhájit.
Možná i proto je pak zrušení Kominterny v průběhu války zase tolik nepřekvapilo. Stalin chtěl v předvečer vyjednávání s USA a Velkou Británií nabídnout svoji „přívětivější“tvář a zbavit se Západ iritujícího symbolu komunistického vměšování se a vnitřní diverze. Stalin rozpuštění Kominterny načasoval na předvečer příjezdu amerického velvyslance Josepha Daviese, jenž měl zorganizovat pro Stalina klíčové setkání s americkým prezidentem F. D. Rooseveltem.
Stalin toho ve skutečnosti tolik neztratil. Obchodním žargonem jako majitel firmy pod tlakem okolností vyhlásil nucený bankrot, ovšem jen proto, aby své zaměstnance, know-how a další aktiva převedl pod jinou firmu. Změnil se vývěsní štít, ale komunikační i vlivová síť zůstaly zachovány. Více než 400 zaměstnanců Kominterny bylo převeleno do tzv. Výzkumných ústavů 99, 100 a 205, které přímo řídil ústřední výbor sovětských komunistů. Ostatně již 19. června 1943 Dimitrov informoval své věrné, aby v zasílání zpráv pokračovali jako obvykle.
Zničit kapitalismus celosvětovou revolucí a osvobodit národy v koloniích od imperiální nadvlády se Kominterně nepodařilo. Její celkový historický odkaz však nelze podle McDermotta s Agnewem redukovat jen na tento mesianistický cíl či dnes již stěží pochopitelné ideologické šarvátky. V lokálních komunistických stranách bychom našli tisíce pěšáků, kteří upřímně věřili v lepší svět a možnost jeho uskutečnění prostřednictvím ideologie a praxe marxismu-leninismu. Neváhali obětovat své kariéry či životy v boji proti fašismu, ať již to bylo ve španělské občanské válce (v níž samotná stalinizovaná Kominterna sehrála více než pochybnou roli), nebo v rámci protinacistické rezistence.
Vítězství na konec?
Síla i slabost Kominterny pramenily ze specifické mentality jejích členů. Snoubila se v ní víra v budoucnost komunismu s profesionální oddaností politice jako hlavní náplni života a nezřídka i nekonformním a zvlášť pro mladé lidi přitažlivým stylem života. V meziválečném období byla pro komunisty typická určitá společenská vykořeněnost a schizofrenní dvojí loajalita k zemi, z níž pocházeli či v níž působili, a k Moskvě – svému, jak to charakterizovala historička Katerina Clarková, „čtvrtému Římu“. Vzhledem ke své radikalitě, minimální ochotě ke kompromisům a myšlenkovému sektářství se sami vytěsňovali na politickou periferii se slabou politickou organizací i málo početnou voličskou bází. Jejich možnost reálně ovlivňovat politiku se omezovala na vyčerpávající teoretické spory a provokace establishmentu. Jenže podobně jako první světová válka vynesla politického vyděděnce Lenina ze zapomenutí švýcarského exilu do čela jedné z největších zemí světa, tak i hospodářská krize, krach versailleského systému a druhá světová válka převrátily dosavadní hierarchie vzhůru nohama. Dříve politické sekty se v mnoha státech hlavně střední a východní Evropy proměnily s podporou Moskvy a Rudé armády v početné politické strany. K vysmívaným radikálním ideologiím se najednou hlásily elity i masy.
Z pohledu Moskvy se tak peníze investované do Kominterny mnohonásobně vrátily. „Vychovala“si v ní národnostně pestrou, disciplinovanou kádrovou rezervu, jejíž myšlenkový svět rámoval marx-leninský světonázor, přesvědčení o konečném vítězství komunismu a hlavně čistkami prověřená oddanost Sovětskému svazu. I bytostně nedůvěřivý Stalin věděl, že na Dimitrova, Gottwalda nebo Wilhelma Piecka, kteří stanuli na konci čtyřicátých let v čele prosovětských satelitů Bulharska, Československa, respektive NDR, se může spolehnout. Nebo minimálně na jejich oddanost a strach.
Síla i slabost Kominterny pramenily z mentality jejích členů. Snoubila se v ní víra v budoucnost komunismu s oddaností politice jako hlavní náplni života.