Čech, který kolonizoval Sibiř
Nemá žádný památník, nenajdeme o něm zmínky v muzeích a na místě, kde byl ve Vladivostoku pohřben, je dnes městský park. Bedřich Heyduk by si ale určitě pomník zasloužil. Tento český agronom zakládal ve druhé polovině 19. století v Rusku vinařství a poté se podílel na osidlování Dálného východu. Zmínek o něm se dochovalo poskrovnu, jeho osud se snažil zrekonstruovat v souhrnném článku například rusky psaný týdeník Pražskij express spolu s dálněvýchodním portálem Primamedia.ru. Další část do mozaiky, ukazující ho jako odborníka navrhujícího na svou dobu velmi sofistikovaná opatření, přidává nově objevený dokument z knihovny ve Vladivostoku, který vyšel na světlo zásluhou tamních ruských knihovníků i českých krajanů.
Poblíž Novorissijska na mapách najdeme obec Gajduk, kterou v roce 1870 Bedřich Heyduk založil a kde dodnes žijí potomci ruských Čechů. Rodný jazyk tu sice umí už jen nejstarší generace, příjmení Heyduk je tu ale ve všeobecném povědomí. Před osmi lety se Češi z Novorrosijska obrátili na Taťánu Kovalevskou z Čity, vnučku legionáře Jana Šerého, který od československého vojska odešel a zůstal na Sibiři.
Taťána Kovalevská vede krajanský spolek Nězabudka a pátrá po osudech potomků legionářů po celém Rusku. „Pátrání po Heydukovi ale bylo bezvýsledné, a tak jsem to odložila,“říká. „Pak mě ale z knihovny ve Vladivostoku požádali, abych zkusila zjistit něco o legionáři Vladimíru Winklerovi, který ozdobil město svými fasádami. Já jsem se dotázala zase na Heyduka a to přineslo výsledek,“dodává předsedkyně Nězabudky a přikládá zápis z prvního sezení dálněvýchodní „rady zkušených“.
Tyto sjezdy od roku 1885 pořádal generální guvernér Andrej Korf a byly obdobou místního parlamentu. Sezení se do roku 1903 uskutečnila celkem čtyři, poté už byla zvolena skutečná duma a improvizovaná obdoba ztratila opodstatnění. Pozvánku dostávali vyšší úředníci, podnikatelé a každý, kdo mohl přispět inspirativní myšlenkou pro rozvoj regionu, tehdy odříznutého od zbytku Ruska rozsáhlými prostory Sibiře.
Neuznaný zakladatel vinařství
Slovo Bedřicha Heyduka tehdy mělo svoji váhu díky důkladnému vzdělání a obrovským zkušenostem s hospodařením v Evropě i v Rusku. Narodil se 28. února 1832 v Rychmburku na Chrudimsku v rodině truhláře a hostinského. I když byl čtvrtým dítětem, studoval veterinářství, lesnictví a hospodářství a absolvoval i kurz řízení panských statků. Poté působil jako správce na šlechtických majetcích po celé habsburské monarchii, už tehdy se pouštěl do různých zemědělských experimentů a referoval o nich v časopise Pokrok hospodářský, na jehož vydávání se sám podílel.
V roce 1863 se Heyduk odstěhoval do Ruska, kde viděl jako zemědělský odborník obrovské příležitosti. Nejprve sám bez rodiny cestuje hlavně po jižních guberniích, udílí rady a přednáší. Stabilní místo získává v ukrajinské Poltavě, kde byl placeným tajemníkem místní zemědělské společnosti. Tehdy už o „Fjodoru Heydukovi“referovala úřední místa jako o člověku oddaném ruské myšlence, zapáleném pro věc a loajálním carovi. Přesto zřejmě kvůli neshodám se šlechtou odešel a zakotvil v Novorossijsku, kde dostal nabídku zastávat funkci agronoma černomořského okruhu.
Vlhké a teplé okolí Novorossijska dnes lemují vinice, které obhospodařují – dnes už pro ruského majitele – i čeští krajané. Bedřich Heyduk, který si nechával říkat rusky Fjodor, přivezl do podhůří Kavkazu sazenice vinné révy z Německa a Rakouska a začal je adaptovat na místní klima. Musel také vyřešit, jak zbavit rostliny škůdců. A přestože velkou část mravenčí práce při zakládání vinařství vykonal on, zásluhy průkopníka vinařství v oblasti nakonec získal kníže Lev Golicyn, považovaný za zakladatele prestižní značky šampaňského Abrau Dursko.
V roce 1868 dostal Heyduk asi hektarový pozemek, kde založil školku ovocných plodin. Zhruba o dva roky později přijela i manželka se synkem Jaroslavem a na místě experimentálního pozemku vznikla česká osada Gajduk a kolem další vesnice, kam přicházejí osadníci z původní vlasti, kde byl v té době akutní nedostatek zemědělské půdy. V kopcích mezi černomořským pobřežím a Kavkazem se dařilo ovoci, zelenině i tabáku, který se ukázal být natolik výnosnou komoditou, že z něj bylo možné financovat další zemědělské pokusy.
Na Dálný východ
V roce 1884 se o Heydukových úspěších u Černého moře dozvěděl přiamurský generální gubernátor na Dálném východě Andrej Korf a nabídl Heydukovi post vládního agronoma regionu s prostory asi dvakrát většími než Evropa, které carské Rusko chtělo osídlit. Heyduk, ač už dvaapadesátiletý, výzvu přijal. Podle Pražského expresu ovlivnily jeho rozhodnutí neustálé spory s ruskými úředníky, kteří neměli pochopení pro časté námitky a požadavky českého agronoma, Heyduka zasáhla i smrt manželky. Očekával, že na východě se bude dýchat svobodněji a práce umožní zapomenout na všechny problémy.
Heyduk nastoupil na loď plující kolem Asie do Vladivostoku, před vybudování železnice to byl jediný způsob, jak se na Dálný východ dostat. Tímto okamžikem se ale jeho stopa trochu ztrácí, o práci českého odborníka se moc nevědělo, a tak čerstvě objevený zápis zasedání Rady zkušených u guvernéra Korfa v Chabarovce (dnešní Chabarovsk) vypovídá o tom, že si český agronom počínal neobyčejně aktivně, už na prvním sezení přišel s velmi konkrétními a propracovanými návrhy, co je nutné pro osídlení regionu udělat.
Korf vládl obrovským prostorem zahrnujícím Přímořskou, Amurskou, Zabajkalskou oblast i ostrov Sachalin. Heyduk dostal na starost bránu Dálného východu, dobové dokumenty se o ní zmiňují jako o Jihoussurijském kraji. Oficiálně byl součástí Přímořské oblasti a zahrnoval pobřežní oblasti mezi Vladivostokem, nedalekým městem Ussurijsk, jezerem Chanka a okolními údolími vhodnými k osídlení. Oblast sice tvoří kopce vysoké nanejvýš 900 metrů, Heyduk ale – jak se píše v zápisu z rady zkušených – vytipoval jako vhodná k osídlení jen asi tři procenta území, kde nebyly hory, lesy ani bažiny. „Při výměře půdy 100 děsjatin na hospodářství můžeme osídlit oblast čtyřmi tisíci rodinami,“cituje zápis Heyduka s tím, že na pobřeží je možné umístit i populaci průmyslových dělníků, kteří nejsou závislí na půdě.
Tehdy už 1257 přistěhovaleckých rodin v Ussurijsku žilo, místo tedy bylo jen pro 2743. Nové osídlence chtěl Heyduk brát z Ukrajiny a měli se usazovat v komunitách, kde doporučoval na náklady státu vybudovat na svou dobu v ruských poměrech nepředstavitelnou infrastrukturu: obchod, školu, kostel a útulek pro sociálně slabé či vojenské vysloužilce. Právo na půdu mělo být vyhrazeno jen rodinám, nikoli svobodným jedincům. Převedení půdy do soukromého vlastnictví mělo být uskutečněno co nejrychleji, k tomuto účelu navrhoval zřídit po rakouském vzoru pozemkové knihy.
Myslel i na to, že v nejdostupnějších místech je třeba pořádat pravidelné trhy, kde budou zemědělci prodávat produkci a pořizovat nutné vybavení. Navrhoval taky podporu pro zpracovatelský průmysl a zřízení hospodářské školy. Prostor pro osídlení mělo zvětšit vysušení močálů, pro moderní hospodaření pak považoval za nezbytné dovézt do oblasti moderní zemědělské stroje, nové odrůdy plodin, stejně jako vybudovat síť meteorologických stanic. Přesídlenci, kteří si cestu na Dálný východ financovali z prodeje svých usedlostí v západní části Ruska, pak měli být pečlivě vybíráni a měli dostat tříleté daňové úlevy, aby dokázali překonat těžkosti a rozběhnout efektivní hospodaření.
Krajané na Sibiři objevili v archivech dosud neznámé podrobnosti o dnes již zapomenutém Čechovi Bedřichu Heydukovi, který před více než 130 lety řídil osídlování Dálného východu. Heyduk doporučoval na náklady státu vybudovat na svou dobu v Rusku nepředstavitelnou infrastrukturu: obchod, školu, kostel a útulek pro sociálně slabé a vysloužilce
Práci nestihl dokončit
Heyduk ale zákonitě musel narazit na zásadní problém – přesídlení na Dálný východ bylo neúnosně drahé a zdlouhavé. V průměru stálo přemístění jedné rodiny 350 tehdejších rublů a to byly značné peníze. Agronom proto navrhoval urgentně vybudovat přes Sibiř železnici, která by jednak propojila Dálný východ s centrálním Ruskem a pak i umožnila osidlování oblastí dále ve vnitrozemí. Kromě toho viděl Heyduk budoucnost i ve vodních cestách, které mohly zpřístupnit část vnitrozemí a na rozdíl od železnic je nebylo nutné tak pečlivě udržovat.
Jak na Heydukovy návrhy reagovalo vedení regionu, přesně nevíme. Dostatečně vypovídající je ale skutečnost, že Heyduk v rámci rady zkušených působil ve dvanáctičlenné komisi pro rozvoj regionu a navrhované počty přesídlenců postupně rostly až na půl milionu lidí. Na Dálném východě se pokoušel prosadit chov skotu a pěstovat typicky evropské plodiny. U pšenice to vycházelo, u vinné révy už ale méně a evropské odrůdy se na východě Ruska chytily asi jen z deseti procent.
Český agronom ale už nedokázal svou práci dokončit. Kvůli zdravotním problémům se rozhodl práci přerušit a odjet na léčení do podhůří Kavkazu. Na zpáteční cestě se mu ale přitížilo, a tak se usadil ve vladivostocké čtvrti Matrosskaja slobodka a snažil se uzdravit, aby mohl pokračovat dál. Jeho stav se však zhoršoval, nepomohla ani hospitalizace a na svou dobu výborná péče lékařů. Bedřich Fjodor Heyduk zemřel 7. července 1890 v 5 hodin ráno. Pitva označila za příčinu chronický katar žaludku.
Zesnulého pohřbili na Pokrovském hřbitově ve Vladivostoku, který za sovětských dob zrušili a na jeho místě vybudovali městský park. Určit, kde leží ostatky, je tak prakticky nemožné. Heyduk se nedočkal žádných zvláštních poct ani pomníku, jeho jméno připomínají jen články v dobových novinách, zápisech z jednání a odborných publikacích. „Důstojné a pravdivé zhodnocení prospěšnosti Fjodora Ivanoviče Hejduka pro region může být provedeno nikoliv jeho současníky, ale až našimi potomky,“cituje Pražský Expres dobový nekrolog z listu Vladivostok.
Na slova z nekrologu bohužel úplně nedošlo. Zásluhy Bedřicha Heyduka buď připadly jiným, jako v případě pěstování révy, nebo se odrazily na rozvoji krajanské komunity na jihu Ruska, která se ale po druhé světové válce z velké části vrátila do původní vlasti. Výsledky jeho práce se tak anonymně rozplynuly do veřejné sféry. Jak nám ukazují dokumenty z vladivostocké knihovny, jeho zásluhou určitě je i současná podoba hustě osídleného kraje mezi Chankou a pobřežím Japonského moře. Krátce po jeho smrti došlo i na stavbu transsibiřské magistrály, dodnes zřejmě nejvýznamnější dálkové železniční spojnice na světě.
Syna zabili bolševici
Po stopách otce se vydal syn Jaroslav Heyduk, který se narodil v Praze a jako šestiletý se přestěhoval do podhůří Kavkazu, kde už zůstal. Stal se rovněž hlavním agronomem Černomořské gubernie a později i zástupcem místních obyvatel ve Státní dumě. Do dějin vešel až jako praporečník České družiny, jednotky, která už od počátku první světové války bojovala na frontě proti ústředním mocnostem Německu a Rakousko-Uhersku. Památná fotografie ho zobrazuje na svátek svatého Václava 28. října 1914 (dle v Rusku tehdy platného juliánského kalendáře, ve skutečnosti to bylo o 13 dnů později), jak o přísaze České družiny hrdě nese v uniformě praporčíka a s dlouhým vousem prapor nově vzniklé jednotky.
Jaroslav Heyduk sloužil i navzdory tehdy úctyhodnému věku přes padesát let. Doplatil na příchod nových pořádků, kterým sám nefandil – zabili ho bolševici, když v březnu 1918 agitoval jako legionář 1. střeleckého pluku pro vstup do československých oddílů armády bělogvardějského generála Děnikina. Zůstala však po něm konkrétní připomínka – i po více než sto letech se dochoval jeho hrob v někdejší české vesnici Vladimirovce poblíž Novorossijska.