Brutalismus – kam s ním?
Případ budovy Transgasu, která je demolována developerem, vzbuzuje otázku, jak by se podobná kvalitní architektura z doby reálného socialismu dala chránit.
Obchodní domy Máj, Kotva, Družba, Palác kultury (dnes Kongresové centrum), hotel Budovatel (dnes President) nebo bývalý dům Mezinárodního svazu studentstva v Pařížské ulici... Pražské stavby z totalitní éry, souhrnně často nepřesně označované souslovím „brutalistní architektura“. Stavby podprůměrné, průměrné, ale i mimořádné. Jejich technický stav je po dekádách provozu většinou tristní. Lze alespoň některé z nich zachránit?
V poslední době mizí řada staveb postavených v letech takzvané normalizace, tedy 1970–1989. Některé z nich reprezentují brutalismus – styl, který vznikl na západ od našich hranic v padesátých letech a svou zlatou éru zažil v následující dekádě. K nám se dostal s určitým zpožděním. Pro styl je typické užití surových materiálů, jako je pohledový beton nebo ocel, které nejsou nijak maskovány. V detailu se objevují často různé technicistní prvky. Ovšem ne každá stavba z tohoto období reprezentuje brutalismus. Ač to tak ani nemuselo být autory zamýšleno, působí poněkud brutálně i vztah některých těchto staveb ke svému okolí, často nerespektují měřítko ani genia loci. To ale spíše vyplývá z určité pýchy té doby, kdy se na tyto věci moc nedbalo, naopak byla snaha, aby nová architektura byla vidět.
Nesplňují normy
Následující období nebylo k předchozí éře příliš ohleduplné, jak už to ostatně v architektuře bývá. A ani brutalisté se s danou lokalitou moc nemazlili. V případě Transgasu neváhali zlikvidovat celý typický vinohradský blok s kvalitními neorenesančními činžáky a vnitřním dvorem. Kdyby tam ten blok zůstal dodnes stát, byly by v něm pravděpodobně luxusní byty a nikoho by nenapadlo ho bourat.
Problémem je, že stavby z normalizační éry dnes nesplňují ani běžné nároky na technické vybavení nebo bezpečnost. Protože tehdy byly levné energie, měly domy jednoduché zasklení, tepelné ztráty prostě nikoho nezajímaly. Často obsahují prvky, které dnes považujeme za nebezpečné, jako je azbest. Rovněž kvalita materiálů ani provedení nebyly příliš na výši, ocelové konstrukce bývají zkorodované, podobně jako výztuž těch betonových.
Budovy z tehdejší doby také nesplňují dnešní přísné protipožární nebo evakuační normy. Není samozřejmě divu – od jejich vzniku už uplynuly desítky let. Většinou se přitom jedná o komerční stavby – administrativní budovy, hotely, obchodní domy. Pokud mají dále sloužit, vyžadují často radikální a velmi nákladnou přestavbu. Ta může jít do stovek milionů, a investorovi se tudíž často vyplatí takový dům zbourat a postavit nový. Ten může navíc lépe využít daný pozemek, jako právě v případě Transgasu, kdy se připravovaný návrh vrací k původnímu urbanismu, což je pro investora samozřejmě finančně výhodnější.
Co teď s tím? Lze tedy nějaké ikonické stavby z totalitní éry zachovat, aniž by přišly o svůj charakter? Pokud se jich stát zbavil a prodal je za tržní cenu jako stavební pozemek, lze to ovšem těžko. Když teď chce Praha Transgas (a přilehlou budovu bývalého ministerstva) po firmě, jež ho řádně koupila, zpět, ale za zlomek tržní ceny, není to zrovna košer. Podobně je to i s dodatečným zápisem takové budovy na seznam nemovitých kulturních památek. To by znamenalo zásadní změnu: majitel by stavbu nejen nesměl odstranit, ale ještě by ji na svůj náklad musel opravit a provozovat, navíc se ztrátou. To se ale téměř rovná vyvlastnění. Je to, jako byste koupili za tržní cenu stavební parcelu a dodatečně by ji úřad změnil na dejme tomu městskou zeleň, na níž se stavět nesmí. Logicky byste to brali jako podraz a žádali své peníze zpět.
Není divu, že ministerstvo kultury v těchto případech se zápisem váhá. Případný soud nebo arbitráž s majitelem by totiž pravděpodobně prohrálo a muselo by mu uhradit nejen cenu, za niž si stavbu řádně koupil, ale i náklady na projekt novostavby a ušlý zisk z ní. Taková částka by se mohla rovnat ročnímu rozpočtu ministerstva na opravu historických památek.
Hledejme mecenáše
Z výše uvedeného vyplývá, že o památkovou ochranu mělo být žádáno už v době, kdy objekt patřil státu, tehdy byla ještě šance. Autor nechává teď stranou fakt, že ani všichni historici umění a architekti nejsou přesvědčeni, že každý „brutál“by se měl chránit. A je vůbec nějaká naděje u takových staveb dnes? Samozřejmě ano, jen je to vše těžší, zdlouhavější a drahé. Nejčistším řešením by bylo založit spolek, uspořádat veřejnou sbírku, oslovit zámožné obdivovatele této architektury, hledat mecenáše. Jsou známy případy z Evropy i USA, kdy se to podařilo, dnes je tu navíc internet a možnost crowdfundingu.
Ale pozor, nestačí sehnat jen finanční prostředky na odkup takové nemovitosti (samozřejmě za tržní cenu). Je potřeba počítat s dalšími náklady na kvalitní rekonstrukci a zejména následný provoz, jinak taková stavba zůstane nevyužita a postupně zchátrá. Je tedy potřeba mít kvalitní záměr a projekt, ale i nápad, jak stavbu dále využít i s handicapy, které má. Pak by samozřejmě zápisu do památkového seznamu již nic nebránilo. To se stejně tak může podařit, ale také nemusí. Kdo to ale nezkusí, nemá příliš naději.
Žijeme v kapitalismu (autor doufá, že to většina obyvatel považuje za správné), nikoli v totalitním státě, který může libovolnou stavbu majiteli vyvlastnit a využít ji dle svého. V budoucnu by pak mohl vzniknout – a třeba pod protektorátem ministerstva kultury – fond na záchranu takových staveb.