Ta dělá to a ten zas tohle...
Jiné povinnosti měli ráno Tiwiové, Austrálci ze severu Austrálie. Ženy a děti se vydávaly z tábořiště do okolí, aby do košíků sbíraly rostlinky, hlízy, červíky a jiné laskominy. Starší ženy v tom byly daleko šikovnější než mladice, takže si Tiwiové často přibírali do polygamních manželství vdovy. „Poté, co se ženy vydaly mimo ležení, mohl manžel vyrazit na lov, ale jen pokud nebyl příliš stár. Pro lovení klokanů, ptactva a další zvířeny byl důležitý bystrý zrak, takže jen zřídkakdy lovili Tiwiové po dosažení 45 let věku, přičemž si neradi přiznávali, že jejich časy jsou pryč... Maso, ryby a zvěřinu tak obstarávali mladší muži,“píší etnografové C. W. Hart s Arnoldem Pillingem v knize The Tiwi (1960).
Podobně probíhala pohlavní dělba práce u většiny lovecko-sběračských etnik, jako jsou Kungové (Křováci), Pygmejové či indiáni. Antropologové často zdůrazňují, že o většinu stravy se u takových kmenů staraly ženy – odhadem mezi šedesáti a osmdesáti procenty živin –, nicméně úlovek lovců byl velmi ceněn, a vychutnáván. Někde vypomáhali se sběrem i muži (v poušti Kalahari, u malajsijských Bateků), ale u zmíněných Tiwiů bylo rozdělení práce tak striktní, že sběračství bylo pro muže „zlé“. Tabu.
Práci si dělili též pastevci – skotu i sobů. „Ženy a děti se pohybovaly po okrajích stáda sobů, mávaly rukama a křičely, aby zahnaly každého soba, kterého by napadlo ze stáda odejít. Muži zvířata pečlivě prohlíželi nad lesem parohů. Svinuli lasa a uhladili je, aby byli připraveni je kdykoliv vrhnout (...) Když evenské ženy chtějí, aby se sobí samice daly podojit, dodnes jim nosí plné hrsti soli,“popisoval Piers Vitebsky rozdělení úloh ve společnosti sibiřských Evenů (na sobech i skvěle jezdících!), o nichž napsal výtečnou etnografii Sobí lidé (česky 2009).
Dře na moři, v iglú lenoší
Taková jakoby „přirozená“dělba práce bývá častá, ale ne všudypřítomná. U indiánů Čorotiů a Ašluslajů ženy chovaly dobytek, nosily dříví i zhotovovaly domy a naopak sítě tam pletli muži, kteří se mohli s manželkami věnovat i šití. Pravidla pro dělbu činností byla pestrá. „U jihoindických Todů je ženě přísně zakázáno vařiti pokrm, který obsahuje mléko. Muž u Eskymáků tráví celý život na moři a při lovu, ale doma lenoší a všechnu práci dělá jeho žena. Žena připravuje kůže, nosí vodu a jiná břemena, zatímco muž se dívá s úsměvem na její práci a vůbec se jí nesnaží pomoci... K tomu si můžeme ještě přidati, že u Maorů a v Arizoně muži předou a tkají, a máme úplnější přehled o dělbě práce,“psal Josef Voráček v díle Primitivní rodina (1941).
Práci, tedy činnost vedoucí k obživě či tvorbě statků, si nějak mezi sebe dělí všechna lidská společenství. Dělba zakládá vztahy mezi účastníky, takže s tím souvisí dělení rolí a moci. Klasikem „společenské dělby práce“se díky stejnojmenné knize z roku 1893 stal Émile Durkheim. V prostých společnostech, jako Pomocnice ve válce byli Tiwiové, vedla prý méně rozvinutá dělba práce k tzv. mechanické solidaritě osobně si blízkých jedinců, kdežto u komplexních společností s mnoha obyvateli přineslo rozdělení práce tzv. solidaritu organickou, podobnou živému a soudržnému organismu. „Každý orgán má svou zvláštní fyziognomii, svou autonomii, a přece je jednota organismu tím větší, čím výraznější je individualizace částí. Kvůli této analogii navrhujeme pro solidaritu, která vyplývá z dělby práce, název organická,“argumentoval sociolog.
Ostatně i Durkheimův fanoušek George Dumézil ve slavné práci Mýty a bohové Indoevropanů upozorňoval, jak důležité bylo už ve staré Indii rozdělení tří árjovských stavů a jim dané společenské funkce: „Bráhmani, kněží, studují a vyučují posvátné vědění a konají oběti; kšatrijové, válečníci, ochraňují svou silou a svými zbraněmi lid; a na vaišje připadá chovatelství a obdělávání půdy, obchod a výroba hmotných statků. Tak se vytváří celistvá a harmonická společnost.“
Dalším, kdo zdůraznil význam pro kohezi společnosti, byl Alfred R. Radcliffe-Brown ve své studii o sociální struktuře (1940). „Jedna osoba dělá různé věci, další má jiné aktivity. Toto rozdělení činností, ekvivalent toho, čemu se říká společenská dělba práce, je důležitou součástí sociální struktury. Tyto aktivity přinášejí i jisté uspokojení, gratifikaci, jak to navrhuji nazývat, a charakteristickým jevem sociálního života jest, že činnosti různých osob poskytují uspokojení dalším jedincům. Tím pádem nejde jen o rozdělení aktivit, ale také o rozdělování uspokojení z toho vyplývajících,“psal vědec známý výzkumy Andamanců.
Jeho kolega, Melville J. Herskovits, se pokusil v knize Economic Anthropology (1952) odlišit dva směšované pojmy: dělbu práce a specializaci práce, již známe od starověku díky nárůstu nebývalého počtu řemesel a profesí. Dělbou práce – mezi ženami a muži, mezi venkovem a městy, mezi „vykořisťovanými“a mocnými – se pak zaobírali četní učenci, často (neo)marxisticky orientovaní (Meillassoux) anebo věnující se oboru gender studies (Slocumová). Inspirací jim bývaly a často ještě jsou etnografické zprávy.
Tak víme, už od roku 1557, kdy vyšel cestopis Hanse Stadena, co příslušelo ženám brazilských indiánů Tupinambá, již vymřelých. „Nádoby, jichž používají, vyrábějí ženy takto: vezmou jíl, hnětou jej jako těsto a udělají z něho nádoby. (...) Nápoje připravují ženy. Vezmou maniokové hlízy a navaří jich plné hrnce. Uvařený maniok vyjmou z hrnců, přelejí jej do jiných hrnců a nechají vychladnout. Pak se k němu posadí dívky, žvýkají jej a žvance vyplivují do zvláštní nádoby,“svědčil Staden, když dodal, jak muži obratně lovili zvěř šípy a ryby sítěmi.
Pastevečtí Barabaigové z Tanzanie, jejichž životy sledoval George J. Klima (1969), dojili své kravky dvakrát denně, což náleželo ženám, ale výjimečně mohl zaskočit manžel, třeba v případě nemoci. Mimochodem: obě pohlaví Barabaigů konzumovala mléko odlišně, muži jej pili čerstvé (dokonce i míchané s volskou krví!), ale ženy až odražené. A kopaničáři, prostí zemědělci ze Samoy, měli nastavena odlišná pravidla pro práci na políčkách, kde nejhrubší práci na plantážích tara odváděli siláci, lehčí práce mladíci a ženy vytrhávaly jenom plevel.
Dřevorubci pokáceli stromy, načež papírníci vyrobili tento novinový papír. Redaktor napsal text, grafik pěkně poskládal obrázky, editor s korektorkami všechno prověřili a poslali stranu tiskařům... Časně ráno se balíků s LN chopili řidiči i pošťáci a přivezli vám je až do schránky či trafiky. Práci jsme si rozdělili. Historik Jacques Le Goff se podivoval nad „fragmentací práce“. A citoval Knihu řemesel (1268), z níž vyplývá, že tou dobou bylo v Paříži 130 zřízených řemesel.
Od řemesel až po Průmysl 4.0
O práci starověkých národů se dozvídáme nejen z odkrytých monumentů, ale i z raných písemných záznamů, včetně účetních knih. V Mezopotámii pracovala většina obyvatel pro instituce (typu panovníka či chrámů), čímž si vydělávala na svoji vlastní obživu. Kromě dělníků pracovali pro stát už i specializovaní kováři, hrnčíři i písaři; odměny za práci dostávali většinou v měsíčních naturáliích v ječmeni, tuku, oleji, ale i ve vlně.
Původní egyptské slovo pro práci bylo totožné se znakem pro „nosit“, který zobrazoval dřepícího muže s nákladem nad hlavou. „S postupují dělbou práce se začaly objevovat zvláštní termíny pro práci nucenou, služebnickou, duševní a jinou,“uvádějí čeští egyptologové. Další vývoj profesí nastal v Aténách, kde kvetlo hrnčířství, průmysl zbrojařský, klenotnictví, výroba textilií, ale i voňavkářství...
Středověká latina označovala práci jako „námahu“(labor), „řemeslo, um“(ars) i „dílo“(opus). S rozvojem měst přišla dříve nevídaná specializace. I historik Jacques Le Goff se podivoval nad „fragmentací práce“. A citoval Knihu řemesel asi z roku 1268, z níž vyplývá, že tou dobou bylo v Paříži „130 zřízených řemesel, z nich 22 jen pro práci se železem“.
Epochální změny v pojetí práce přinesl novověk a průmyslová revoluce. Důraz se klade na efektivitu, racionalizaci práce. Od dob Henryho Forda a Fredericka W. Taylora, autora knihy o principech vědeckého řízení (1947), se zaměstnavatelé trumfují v inovacích slibujících úspěch. Ale ani Taylor netušil, jak brzy přijde robotizace a éra Průmyslu 4.0, kdy se o práci budou muset podělit lidé nikoliv mezi sebou, nýbrž s roboty.
Autor je etnolog a historik kultury