Kéž by Stalin aspoň potraty povolil
Příběh románu Případ Kukockij se odehrává z velké části během stalinského režimu. Zatímco Stalin byl masový vrah, gynekolog a porodník Kukockij dělal přesně opačnou práci: „Pavel Alexejevič po desetiletí pozoroval stále stejný objekt, levou rukou v gumové rukavici rozevíral bledé chlopně, zaváděl dovnitř zrcadlo na ohnutém držáku a upřeně se díval do bezedné díry světa. Odsud přišlo všechno živé, byla to skutečná brána věčnosti, na což absolutně nemyslely všechny ty dívky, tetky, babky, dámy, které před ním důvěřivě roztahovaly stehna.“
Ovšem je tu jeden zdánlivý paradox. V roce 1936 Stalin potraty zakázal. Mohlo by se tak stát, že v tomto paranoidním nelidovi bylo přece jen něco teple lidského. Jenže jeho rozhodnutí vedlo pouze k tomu, že se potraty dělaly pokoutně – že ti, kdo je prováděli, mohli skončit ve vězení, a že ty, které je podstupovaly, mnohdy byly zdravotně poznamenány, či dokonce na důsledky těchto zákroků zemřely.
Pavel Alexejevič Kukockij je naproti tomu porodník, ale zároveň se snaží o to, aby byl Stalinův zákaz potratů zase zrušen. Nejde mu pouze o zdravotní stránku věci, nýbrž i to, že člověk má podle něj právo se svobodně rozhodnout, zda chce na svět přivést další dítě.
Podstatný bod života
Případ Kukockij, který vydala Paseka v překladu Aleny Machoninové a ve sličné obálce Nikoly Klímové, je již třetí objemný román ruské autorky Ljudmily Ulické (1943) publikovaný česky. Celkově se však jedná už o pátou přeloženou knihu. Nejprve to byla Soněčka a jiné povídky, přičemž za titulní novelu z roku 1992 obdržela ruská prozaička francouzskou Prix Médicis étranger. Druhým povídkovým souborem jsou Ženské lži.
A co se týče románů, jedná se dále o Daniela Steina, překladatele a Zelený stan.
Ljudmila Ulická nejprve vystudovala genetiku a později přešla do divadelního světa. Tam taky vznikla první autorčina díla, určená pro jeviště a později i pro film. Na konci osmdesátých let však už měla dost hlaholivého kolektivu a toužila po samotě a po tom, aby mohla všechno obhospodařit vlastními silami – tudy vedla zdlouhavá cesta k prvním literárním textům, v nichž se často vrací do doby svého dětství. Co na tom, že tehdy vládl Stalin.
Tady se asi dostáváme k zvláštnímu rozporu – a základnímu prvku – díla Ljudmily Ulické. Na jednu stranu jsou její romány vlastně snahou vzpomínat, tedy připomínat a nezapomínat. Na druhou stranu ale jako by vše bylo v jakémsi konejšivém oparu, což je asi zapříčiněno právě prolínáním s časem dětství. Přičemž to neznamená, že by se zde retušovalo, či dokonce uměle doslaďovalo. Jen se nic moc neanalyzuje, dopady velkých dějin jsou spíše pouhým katalyzátorem příběhu.
V románu tak třeba můžeme číst pasáž, kdy dvacetiletá Táňa zanechá studií i práce v laboratoři a po nocích se prochází po moskevských ulicích. Při tom zažívá ono pomyslné překročení prahu z rodinného kokonu do skutečného světa:
„Když byla malá, bylo přirozené, že svět se dělil na ,svět dospělých‘ a ,svět dětí‘, ,svět hodných‘ a ,svět zlých‘. Teď odhalila jiný rozměr – ,svět poslušných‘ a ,svět neposlušných‘.“
Později Táňa u jazzových hudebníků dokonce úlevně registruje tento „postoj“:
„Nic nedělali, o nic neusilovali a nikam se necpali…“A přesně to mladou ženu okouzlí, nulový bod, který přináší možnost volby: „… žádní doktoři jako otec, který byl ze všech nejlepší, žádní vědci jako Marlena Sergejevna, vyzbrojená nůžtičkami, aby se mohla šťourat hluboko uvnitř krysí dělohy, žádní disidenti, vytrvalí a zanícení jako starý Goldberg a jeho synové, žádná hlučná a zmatená polovičatá bohéma jako Vika-Koza, ale právě tihle, málo a špatně mluvící, nejasně uvažující, respektive o žádných palčivých morálních, sociálních a politických problémech neuvažující…“
Tvořivá síla a zázračnost
Ruská prozaička je úchvatná vypravěčka schopná nabídnout košatý příběh – čteme proto, abychom se dozvěděli, jak to s hrdiny dopadne. Byť si autorka pomáhá tím, že se vrací do minulosti. Právě díky tomu dosahuje tradiční podoby románu, neboť současnost vnímáme jako natolik fragmentarizovanou, že něco jako soudržný románový příběh k ní nepřiléhá, nemůže ji už uchopit.
Ljudmila Ulická tak věří v příběh a též věří, že lze pokračovat v linii klasické ruské literatury. Asi ne náhodou v Zeleném stanu čteme tento odstavec: „Nový Pasternakův román se jmenoval Doktor Živago. Už první stránky do pohřbu Marie Nikolajevny Živagové Viktora Juljeviče hluboce zasáhly. Bylo to pokračování té ruské literatury, která se mu zdála završená, dokonalá a všeobjímající. Vysvitlo, že z té literatury vyrašil ještě jeden výhonek, současný. Každý řádek nového románu byl o tomtéž – o útrapách lidské duše v mezích zdejšího světa, o růstu člověka, o fyzickém zániku a mravním vítězství, zkrátka ,o tvořivé síle a zázračnosti‘ života.“
V Zeleném stanu, který se točí kolem samizdatové literatury, můžeme najít rovněž další podstatný motiv díla Ljudmily Ulické, jenž je přítomen už v Soněčce: literatura jako prostor svobody, jako únik před realitou.
Romány jsou vlastně nataženou rukou autorky, která nás jejich prostřednictvím zve do své tuplované schovky – do času dětství a do světa literatury.
Ostatně na koncích jednotlivých částí Ljudmila Jevgeněvna Ulická románu Daniel Stein, překladatel, jenž je složen z citátů z deníků, korespondence, udání, novinových článků či z výslechů, se nachází vždy i dopis samotné Ljudmily Ulické její přítelkyni. V jednom z nich se příznačně píše:
„Nejsem opravdová spisovatelka a tahle kniha není román, ale koláž. Nůžkami vystřihuju kousky z vlastního života a ze životů jiných lidí a lepím ,bez klihu‘ – cézura! – ,živý příběh na útržcích dnů‘.“
To hlavní, co se dá o románech Ljudmily Ulické říct, tak je, že se prozaička nikdy nevzdává naděje, že je možné na velké ruské autory navázat, pokračovat. Je to přístup stejně zarputilý jako staromódní. Současným trendem totiž je postmoderní náhled – vše už tu bylo a my to můžeme pouze konstatovat, nemá cenu se vzpírat.
Takový postoj lze vyčíst třeba i z nedávného překladu knihy Ruzká klazika slovenského autora Daniela Majlinga, v níž se dá nakládání s ruskými klasiky označit jako láskyplné dobírání. Kritický osten je obrácen vůči současnosti: „Drtivá většina literatury je dnes už jen imitováním 150 let staré literatury. O současném životě už vůbec nejde psát, protože většina lidí dnes žije v takové banalitě, že na její analýzu nepotřebujete 300 románových stran! K čemu by vám byly? Celý životní pocit mých vrstevníků se dá shrnout do fejetonu. Podívejte se na dnešní romány – to jsou anekdoty roztažené na tři sta stran!“
Normální a odvážné
V nejnověji přeloženém románu Patrika Ouředníka Konec světa se prý nekonal
pak najdeme tuto poznámku: „Rozdíl mezi demokratickými a nedemokratickými režimy spočíval původně v tom, že lidé žijící v demokracii soudili, že mohou ovlivňovat chod společnosti, a byli jen vzácně zajedno ve svých názorech, zatímco lidé v autoritářských a totalitních režimech vycházeli z toho, že nemohou ovlivňovat vůbec nic, a byli zajedno prakticky ve všem.“
Je to trefný komentář k samotnému Případu Kukockij, jenž předkládá historii jako neměnnou danost. Za pozornost ale stojí ještě jedna okolnost. Patrik Ouředník je nad věcí a analyzuje, Ljudmila Ulická je tam dole na ulici či v bytě se svými hrdiny a vypráví o nich. Patrik Ouředník už se nechce s příběhem lopotit a pracně předstírat, že jeho hrdinové nejsou vymyšlení. Zato ruská autorka v příběh opravdu věří.
Ještě jeden citát z románu Patrika Ouředníka, jenž dobře otevírá další rozměr tvorby Ljudmily Ulické:
„Komunismus i kapitalismus předvídaly čím dál záviděníhodnější budoucnost. Lišily se pouze ve formě. Kapitalismus sliboval štěstí bohatým, ponechávaje chudým naději, že jednoho dne zbohatnou; komunismus sliboval štěstí všem za předpokladu, že zůstanou chudí ještě nějakou dobu.“
Ruská prozaička začínala publikovat v době, kdy byl komunismus pryč a kdy se o něm už smělo psát všechno. Kdy nebyla třeba žádná zvláštní odvaha, naopak to bylo normální, případně normou. Stačí si jen vzpomenout na posametové období v českém filmu – všichni komunisti, fízlové a lampasáci byli jednorozměrně napsaní i zahraní tupci, nicméně to nevadilo, protože se to nejenže už smělo, ale nikdo se proti té jednorozměrnosti netroufl ozvat, neboť by se vlastně zastával komunistů.
Jenže postupem let se situace nenápadně posouvala a z tohoto hlediska zhoršovala. Psát o době, o níž píše Ljudmila Ulická, byť v nostalgickém oparu, už dnes zas v Rusku vyžaduje odvahu, už to není normální, ba žádané, protože to začíná cosi velmi připomínat. Zelený stan se tak mohl kupříkladu v jednu chvíli zdát zbytečným přehrabováním na smetišti dějin, avšak v druhou chvíli nabývá na aktuálnosti.
Ne nadarmo je tedy dnes Ljudmila Ulická jednou z postav ruského protestu proti současnému režimu. A ne nadarmo překladatelka v doslovu k Případu Kukockému cituje, co znamená v ruských podmínkách pojem inteligence: „… část národa, která se věnuje intelektuální činnosti a jen v důsledku nepříznivých historických okolností na sebe bere dodatečnou starost: politickou opozici.“
Ruská spisovatelka Ljudmila Ulická v románu Případ Kukockij vypráví o osudech gynekologa bojujícího za znovupovolení potratů. Román se snaží navázat na slavnou linii klasické ruské literatury.
Doktor a pacientka
Případ Kukockij, jak naznačuje jeho rozsah, je vlastně rodinnou kronikou, přičemž jde o rodinu velmi specifickou. On je gynekolog, ale nemá vlastní dítě – přijme Táňu za svou, neboť je dcerou Jeleny, do níž se zamiloval a jejíž manžel údajně padl během druhé světové války. Domácnost obstarává nebohá stará panna Vasilisa. Později přibývá ještě Tánina spolužačka Toma, poté co její matka umírá v důsledku zbabraného amatérského potratu.
Právě otázka potratů – všechny podstatné zápletky v Případu Kukockij se točí kolem potratů obecně či potratu konkrétního – přivodí mezi Kukockým a Jelenou bolestný, nevratný rozkol. Samotný text románu je pak rozetnut částí zachycující Jelenin sen. Tyto stránky jsou přínosné v nasvícení „bdělého“vyprávění, ovšem sny většinou děj nemile retardují. Sen-podobenství je zde navíc opravdu rozsáhlý a autorka sama sebe usvědčuje, že někdy je výmluvnější jeden detail, když popisuje dezorientovanou Jelenu: „Mne knoflíkovou dírku u županu. Zapomněla, jak se rozepíná knoflík. Snaží se vzpomenout si. Nemůže.“
Mezi manželi totiž nedochází jen k milostnému rozkolu, mezera se zvětšuje i proto, že zatímco on je lékař, ona se stává pacientkou. Čím dál více je totiž patrné, že Jelena trpí Alzheimerovou chorobou. A tak zatímco Ljudmila Ulická se v Případu Kukockij snaží, aby to všechno nebylo zapomenuto, její Jelena je jednoho dne ráda, když se s cizí pomocí dostane v pořádku domů. Jako by byla zosobněním autorčiny teze, že bez paměti se žije těžce, bez paměti se žít nedá.
Nicméně fakt, že se Pavel Alexejevič stane kvartálním alkoholikem a je mu to vzhledem k jeho odborným kvalitám tolerováno, jako by zase naznačoval, že všechnu tu ruskou skutečnost člověk nedokáže neustále vnímat střízlivý. Případ Kukockij se odehrává během komunistické krutovlády, v Rusku vyšel v roce 2001 a teď se objevil v českém překladu. Současný román nasvěcuje minulost a ta zase přináší porovnání s naší současností.
Je úplně scestné se dnes ptát, zda rozpad Sovětského svazu a celého východního bloku byl úspěšným porodem demokracie, nebo spíš zpackaným potratem komunismu?
Ruská prozaička je úchvatná vypravěčka schopná nabídnout košatý příběh – čteme proto, abychom se dozvěděli, jak to s hrdiny nakonec dopadne