Mimořádné hostování Simona Rattla
Dlouho očekávaná trojice koncertů České filharmonie pod taktovkou sira Simona Rattla a s Magdalenou Koženou mezi sólisty se setkala se zcela mimořádným ohlasem.
Sir Simon Rattle dirigoval poprvé v historii Českou filharmonii a učinil tak s elegancí a velkým smyslem pro Dvořáka i Mahlera. Na programu byl Zlatý kolovrat ze symfonických básní podle Erbena. Všechny čtyři pozdní Dvořákovy skladby podle Kytice bývají v repertoáru opomíjeny – sir Simon Rattle je ale provádí opakovaně a s Berlínskou filharmonií je dokonce nahrál. A ve čtvrtek v Rudolfinu řídil Dvořáka zpaměti, v provedení, které znělo přirozeně, živě, se spoustou zajímavých detailů a lyrických ztišení. Od počátku vládla nálada jakési domovské spřízněnosti.
Druhým dílem večera byla Píseň o zemi, která je vlastně velkou orchestrální symfonií o šesti větách pro tenor, mezzosoprán a velký orchestr. Poslední Mahlerovo velké dílo je oslavou radostí života i předtuchou blízké smrti a loučením. A vzniklo jen o deset let později, takže mezi pozdním Dvořákem a Mahlerem vynikla jistá spřízněnost. Rattle Píseň o zemi společně se svou manželkou Magdalenou Koženou provedl už loni v lednu v Mnichově a o velkém ohlasu svědčí i to, že Bavorský rozhlas svůj živý snímek záhy poté vydal. Tenorový part v Praze zpíval vynikající hrdinný tenor Simon O’Neill. V první části musí zpívat až s brutálním nasazením proti celému orchestru. Ve třetí a páté části ale bylo možné slyšet i barevnější a osobnější tón. Orchestr hrál s barvitou lehkostí, přestože se jedná o velmi komplikovanou partituru. A Rattle hráče vedl téměř s pohodlnou jistotou.
Magdalena Kožená vládne jinou hlasovou polohou, než je onen temně plný alt, jaký známe z referenčních nahrávek. Ukázala ale, že i se subtilnějším hlasem lze dosáhnout mimořádné přesvědčivosti a koncentrovanosti. Dosáhla efektu jednolité dlouhé kantilény, která zejména v závěrečné dlouhé větě Rozloučení mimořádně působila. Orchestrální doprovod je v částech pro mezzosoprán koncipován úsporněji a stojí na sólech, zejména na hobojových, která se skvěle dařila Janě Brožkové.
Anglie je po dlouhá léta pro českou hudbu zemí zaslíbenou. A to z mnoha důvodů. Jedním z nich byl dlouholetý export gramofonových desek Supraphonu. A je až neuvěřitelné slyšet od Simona Rattla tuto vzpomínku, kterou řekl Českému rozhlasu: „Můj vztah k České filharmonii jde až hluboko do dětství. Být v obchodě s deskami pro mě bylo fascinující, asi jako když vezmete dítě do cukrárny. Mohl jsem si dovolit jedině desky ze Supraphonu, ostatní labely byly drahé. Takže když mi bylo devět, pořídil jsem si svou úplně první nahrávku. Víte, co na ní bylo? Zlatý kolovrat. S Českou filharmonií a Zdeňkem Chalabalou.“
Celkem třikrát u nás Rattle hostoval s Berlínskými filharmoniky. Pražské jaro uzavíral před několika lety Šestou Mahlerovou symfonií. U příležitosti 25. výročí pádu železné opony v Praze provedli Beethovenovu Devátou a sólistou první poloviny koncertu byl Ivo Kahánek v Inkantacích Bohuslava Martinů. A ze Španělského sálu Pražského hradu se přenášel Evropský koncert Berlínských filharmoniků, kde Rattle dirigoval Beethovenovu Pastorální a Magdalena Kožená zpívala Biblické písně. Všechny koncerty měly punc exkluzivity – toto hostování u České filharmonie ovšem působilo skutečně nejlidštějším a nejosobnějším dojmem. Mělo špičkovou úroveň bez jakékoli okázalosti. Domluvit další hostování je samozřejmě vždy náročné, ale všichni si přejí, aby se podařilo.