Informace zaplacené penězi i smrtí
PRAHA Do Curychu přicházel vždy s počátkem léta krásný čas. Nejinak tomu bylo v roce 1935. Parky v centru města lákaly k procházkám. Odpoledne 30. června 1935 se zde sešli čtyři muži. Bavili se německy. Možná obchodní partneři na neformální schůzce, řekl by zřejmě ten, kdo by je letmo zaznamenal. Ano, šlo tu o obchod, o obchod s informacemi, za něž se platilo penězi, ale i smrtí.
Kdo skutečně tvořil uvedenou společnost? Dvěma pozdními třicátníky byli štábní kapitáni František Fryč a Josef Šolta, důstojníci 2. (zpravodajského) oddělení československého hlavního štábu. Fryč náležel k ofenzivní sekci pátrací skupiny. Šolta byl analytikem, leteckým odborníkem německé sekce studijní a plánovací skupiny. Do Curychu přicestovali přes Rakousko.
Jeden z mladších mužů se jmenoval Josef Leiber, byl to německý emigrant pobývající ve Švýcarsku. Druhý, jeho o něco starší známý z Německa, o sobě tvrdil, že se jmenuje Gutenkunst. Oba právě vyzradili jedno z nejvýznamnějších tajemství třetí říše: údaje o vojenském programu letecké firmy Dornier z Friedrichshafenu, strategického dodavatele bombardovacích letounů pro luftwaffe. Dnes víme, že jejich sdělení objektivně odpovídala pravdě.
Náhody, úspěchy a ztráty Československý hlavní štáb přenesl v roce 1934 těžiště výzvědné aktivity definitivně z Maďarska na Německo. Budování agenturní sítě náleželo vždy k tomu nejnáročnějšímu ze zpravodajského řemesla. Někdy ale pomohla nečekaná náhoda.
Orgány Policejního ředitelství v Plzni zadržely 27. dubna 1935 osmadvacetiletého německého státního příslušníka Josefa Leibera. Když při výslechu sdělil, že před útěkem z Německa pracoval jako mechanik-zámečník u letecké firmy Dornier v bádensko-württemberském Friedrichshafenu, daly se věci do prudkého pohybu. Plzeňští policisté uvědomili vojenské zpravodajce. Ti Leibera podrobili řadě výslechů, jež se posléze změnily ve volnější rozhovory, korunované jeho závazkem k agenturní práci.
V jednom z dokumentů se o agentovi Beppo, to byl jeho kryptonym, píše, že „jako říšský Němec nejde nikdy střední cestou. Pracovati chce, a proto bude pracovati dobře, ale od nás (řídících zpravodajských orgánů – pozn. autora) požaduje, abychom mu poskytli takovou ochranu jeho práce a vlastní osoby, která je nám nejvíce možná“.
Ve 2. oddělení pochopili, jakou cenu pro ně má ten nenápadný mladý muž. Vzhledem k jeho významu jej řídila přímo ofenzivní skupina. Zpět do Německa nemohl. Byl antinacistického smýšlení. Stal se ale klasickým placeným agentem. Z Říše utekl, když se dozvěděl o chystané domovní prohlídce svého bytu kvůli jakýmsi závadovým tiskovinám ze Švýcarska. Právě tam se hodlal přesunout. Zpravodajci mu to umožnili.
Usadil se v Schaffhausenu blízko německých hranic. Odtud občas docházel do Německa. Do agenturní činnosti zapojil svou snoubenku Josephinu Leutheovou a známého, který vystupoval pod příjmením Gutenkunst. Oba žili v Německu. Gutenkunst byl zaměstnán také u Dorniera jako vyšší technický úředník s přístupem k důležitým informacím a výrobní dokumentaci tajného charakteru.
Souhra uvedené trojice zajistila 2. oddělení strategicky významné informace. Šlo o kapacitní data továrny, podrobnosti o dislokaci výrobních a montážních provozů a zařízení a také o organizaci výroby. Z Říše tímto způsobem unikla poměrně přesná data o rozsahu vyzbrojování téměř poloviny tehdejšího německého bombardovacího letectva. Leiberovi spolupracovníci dokonce pronesli na švýcarské území originální montážní výkresy nejnovějších bombardovacích letounů. Zpravodajci je ofotografovali. Opatřeny byly i vzorky materiálů, z nichž se zhotovovaly konstrukce letounů.
Přínosná spolupráce s Beppem a jeho lidmi trvala rok a půl. Na podzim 1936 se však jeho informační zdroje ztenčily jednak kvůli tomu, že Gutenkunst odešel s rodinou na jiné působiště, jednak kvůli finančním nárokům agenta, na něž 2. oddělení nehodlalo přistoupit. Leiber se poté již neozval.
Agent ve stejnokroji wehrmachtu
Vojenské zpravodajství získalo podstatnou část svých nejdůležitějších poznatků spoluprací s německými a rakouskými antifašisty. Náleželi k různorodým politickým směrům od levice po konzervativně orientované skupiny. Pro tyto struktury byly příznačné účinné vnitřní mechanismy proti infiltraci nacistickými agenty. Kontakty do Německa vedly prostřednictvím antifašistické emigrace.
O zisk významných agenturních zdrojů se zasloužili němečtí sociální demokraté. Na počátku této kauzy stáli Evžen a Anna Augustinovi, emigranti, kteří začali v lednu 1938 pracovat pro Předsunutou agenturní ústřednu Vonapo 20, československo-sovětské výzvědné pracoviště 2. oddělení hlavního štábu. Mjr. pěch. Karel Paleček, vedoucí důstojník ústředny, díky nim již v únoru navázal kontakt s Karlem Palmerem, významným pracovníkem ilegálního sociálnědemokratického hnutí v Říši.
Palmer se stal členem československé tajné agentury pod krycí značkou A-1016. Poskytoval důležité zprávy průmyslového i vojenského charakteru. Profesí byl statistik. Pracoval v centrálním úřadu, jenž se zabýval opatřováním materiálu pro kovozpracující průmysl.
V dubnu získal pro Vonapo 20 svého syna Rudolfa. Ten s hodností feldwebela sloužil jako účetní rotmistr u III. praporu 14. pěšího pluku v Lipsku. Mladý Palmer pracoval intenzivně pro Vonapo 20 od dubna do září 1938. Pořizoval fotokopie tajných písemností. Do Prahy je převážel jeho otec. Další sdělení zapisoval Rudolf, rezident A-1017, neviditelným inkoustem „mezi řádky“do neutrální korespondence na určenou pražskou konspirativní adresu.
Vazbu mezi seniorem a juniorem Palmerovými naznačovala jejich krycí jména: Charlie I pro otce a Charlie II pro syna. V uvedené době dodal Rudolf na 50 obsáhlých souborů informací. Mezi nimi vynikaly fotokopie programu výcviku německého pěšího pluku v letním období 1938. Ten bylo možné s podporou dalších zjištění zobecnit. Na jeho základě získalo 2. oddělení dosud nejpřesnější představu o bojové přípravě německého pozemního vojska. O významu těchto informací svědčí fakt, že byly předány v květnu 1938 též francouzským zpravodajcům.
Kontakt s mladým Palmerem již nebyl po Mnichovu obnoven. Augustinovi odcestovali před koncem roku 1938 do Francie, kam je 2. oddělení instalovalo pro případ další krize. Karl Palmer se v roce 1940 nacházel ve vyšetřovací vazbě gestapa, nikoliv ale kvůli špionáži, nýbrž za ilegální politickou činnost. Další osudy těchto lidí jsou podnětem pro příští výzkum.
Nesplněný bolivijský sen Složitý úděl těch, které osud zavedl do prostředí zpravodajských sítí, vystihuje příběh Manfreda Rudolfa Cammerera. Mladický idealismus přivedl rodáka z Mnichova počátkem 30. let do řad německé komunistické strany. Z obav před nacistickou perzekucí opustil Německo již v březnu 1933 a usadil se v Československu. Po roztržce s funkcionáři v emigraci se s komunistickou stranou rozešel. Zprvu žil v Bratislavě. Tam jej vytipovala státní policie jako potenciálně zajímavou individualitu.
K agenturní spolupráci jej získal v dubnu 1934 škpt. pěch. Václav Novák, důstojník 2. oddělení hlavního štábu. Nijak vybíravě. Použil pohrůžku vydání do Německa, nepřistoupí-li na agenturní spolupráci. Pro Nováka Cammerer pracoval až do jara 1936. Nejprve z Bratislavy a od února 1935 z Karlových Varů, kde Novák začal po přeložení řídit Předsunutou agenturní ústřednu 1, později Táňa. V březnu 1936 byl Cammerer převeden do tajné agentury Vonapo 20 škpt. Palečka.
Cammerer plnil od počátku rizikové úkoly agenta-chodce s krycím jménem Franz Hoffmann a značkou 3001, změněnou později na A-1004. Operoval především v Bavorsku a Sasku. Pohyboval se i v Berlíně.
Přes hrozící nástrahy nacistické kontrašpionáže dokázal v Německu vybudovat velice výkonnou skupinu důvěrníků. Ti disponovali svými dalšími informátory. Základem této struktury se stala Elfriede Funkeová, agentova provdaná sestra, a Robert Meisel, známý z dřívější doby. Meiselova síť se opírala o antifašisty sociálnědemokratické orientace. Ti přinášeli důležité informace z armády, kam museli narukovat. E. Funke a R. Meisel pracovali do počátku roku 1937, kdy byli z neznámých důvodů zatčeni.
Cammerer proslul mezi agenty jako mimořádně výkonný a přesně pracující subjekt. Přinášel podrobné údaje o novinkách v dislokaci a organizaci německého pozemního vojska, někdy i letectva, a také polovojenských formací. Vedle toho zaznamenával situaci významných průmyslových podniků s vojenským výrobním programem. Analytici 2. oddělení o něm v roce 1936 napsali, že „zprávy tohoto informátora velmi kontrastují s průměrem ostatních zpráv“.
Po Mnichovu zanechal agenturní činnosti a měl již jen jeden cíl. Toužil odejít do daleké a bezpečné Bolívie. Vojenští zpravodajci mu opatřili pas a přispěli finančně. Do 15. března 1939 se mu ale nepodařilo opustit Prahu. Nacisté jej brzy zatkli. Byli velice důslední. Po rozsáhlém vyšetřování byl v červnu 1942 odsouzen k trestu smrti za velezrádné vyzvědačství. Jeho sestra dostala v roce 1939 pět a Meisel osm let žaláře. Tato kauza svědčí o tom, že ani nejdůkladnější zametení stop neznamenalo vždy záchranu.
Dostat se k utajovaným údajům z nacistického Německa nebylo vůbec jednoduché. Podstatnou část svých nejdůležitějších poznatků získávalo československé vojenské zpravodajství díky spolupráci s německými a rakouskými antifašisty. Mnozí za to zaplatili životem. Ani nejdůkladnější zametení stop jim totiž nepřineslo vždy záchranu.
bude příští čtvrtek, 14. března, věnován zpravodajskému důstojníkovi Karlu Palečkovi