Klata zesměšňuje neřesti i ctnosti
Polský režisér Jan Klata znovu režíruje na Palmovce, a to Goethova Fausta. Klasický text ho inspiroval k až obludně výsměšnému obrazu světa, v němž bez lítosti ironizuje neřesti, ale i ctnosti, rozpad hodnot je totální. V tomto světě máme k ďáblovi blízko všichni, a tak si i diváci dle pokynů režiséra nasazují rohy – a pohled do tmavého hlediště, v němž na hlavách diváků svítí rudé rohy, je zábavný i přízračný.
Klatův styl se nezapře, v jeho razantním uchopení poznáváme prostředky z předchozích inscenací (včetně loňského libeňského nastudování Shakespearovy hry Něco za něco), ovšem jinak rozvíjené. Opět jsou tu odkazy na popkulturu, hudební výběr, který se doslova na diváka valí jako burácející vlnobití, divoké, agresivně stylizované sborové výstupy, psychofyzické herectví a vynalézavé, často nečekané řešení situací. Jako by se divák účastnil prohlídky starého klasika, divadelně barvité a nemilosrdně komentované dnešníma očima. Svět je jeden velký cirkus, jarmark marnosti a výprodej. Klata nás provádí po Goethově textu s velkou jízlivostí a výsměchem, nic mu není svaté. Od počátku všechno ironizuje, i ty nejvzývanější mýty, zesměšňuje stará i nová klišé, ostatně hned v úvodu inscenace tlupa opičáků na tlampači ukřižuje odlišného opičáka.
Bojové umění střídá country taneček
Klata použil překlad Otokara Fischera a jeho již archaické přebásnění se dobře snáší s ironickým a divokým pojetím situací, vzniká tu zvláštní kontrast a napětí. Hrají se oba díly, které režisér značně upravil a zkrátil. A znovu postupuje metodou jakési scénické koláže, kdy v situacích účinně střídá různé žánrové polohy, často spojuje odlišnosti až skoro nepředstavitelné. Ale hlavně nepřestává být zábavný. Bojové umění střídá country taneček, pravé city se skoro vždy lámou do ironie, do situací nečekaně a s groteskním vyznění vstupují atributy a způsoby současného života, které nám připadají zcela běžné, ale Klata z nich umí vydestilovat obludnost, třeba když si smrt Markétčina bratra okolostojící houf okamžitě začne fotit na mobily...
Současný svět je směšně trapný a dospěl do mrtvého bodu, z něhož se i přes proklamace o humanitě a pokroku nemůže hnout. Je v něm spousta slizkosti, cynismu, pragmatismu i hlouposti a lidské nedostatečnosti. A zpupný hrdina Faust se marně pinoží, stejně jako nikdo z nás nedopadne dobře, ani jeho smrt nemine, možná dojde odevzdání, ale kdoví jestli – to je základní pocit, který Klata divákům předkládá.
Vizuální podoba inscenace jako celku tento pocit také zprostředkovává. Jeviště je zahalené temnotou a dlouho je na něm jen postavená rakev, z níž se Faust zrodí a na niž pak Mefisto zavěsí úpis podepsaný krví, kterou mu ovšem nonšalantně odebere z žíly injekční stříkačkou. Zejména první díl, který Klata částečně v souladu s textem inscenuje jako hrdinovu osobní pouť, je plný překvapení, Klata dokáže perziflovat a znevažovat cokoliv a asi největší posun je v postavě Markétky, upoutané na invalidní vozík – má jen jednu nohu a ruku. Je to ďábelská karikatura něhy a ctnosti, která se zde mění v pasivitu a bigotnost. Markétka mluví pisklavým hlasem a nechá se ve jménu lásky zničit. V hauzírování s postiženou dívkou, která je zdravým mužem cynicky podvedená a opuštěná, jde Klata až na hranu, ale zrovna tak může jít o podobenství slabosti těla a síly duše. V tomto výkladu jsou zřejmě ještě souvislosti, které by lépe pochopil polský katolický divák, údajně podobná žena-světice v polském prostředí existovala, ale nic konkrétního tvůrce nesdělil. Režie do Markétčina pokoje staví sochy Panny Marie a i jinak ne zcela srozumitelně operuje s mariánským kultem. Nicméně když se v závěrečné scéně inscenace tyto sošky snášejí shůry, vzniká zvláštní, surreálný obraz.
Obscénnosti s ovocem
Klatova faustovská show se ničeho nezalekne, místo Valpuržiny noci tu jsou nebeské orgie, kdy režisér aktéry nechá posadit do křesel v letadle a letuška – Mefisto – jim rozdá šťavnaté ovoce, s nímž pánské osazenstvo provádí všelijaké kousky, detaily možno sledovat pomocí simultánního snímání na plátno, zavěšené na horizontu jeviště. Je to výjev groteskně obscénní, který se sám paroduje.
Fausta hraje Jan Teplý a Mefista Tereza Dočkalová a je to dobrý výběr, Teplý na Palmovce i přes své mládí již vyzrál v zajímavého charakterního herce, jeho Faust jako by nevěděl, jak svůj život uchopit, stále osciluje mezi cynickým egoistou a hledačem, jenž vnímá etické hodnoty. Touto bezradností se mu daří vyjádřit velmi současné pocity, jako by vlastně ani nevěděl, do čeho se dostal, proplouvá bez větších citových ztrát. Dočkalové Mefisto se u svého pokoušení především výborně baví a diváci s ním. Je to bytost odjinud, pohybuje se na koturnech, klátí se a její krok je trochu neohrabaný, v bundičce s kapucí připomíná výrostka, který se chystá někde něco drze posprejovat. Je žena i muž, anděl i ďábel, plná štiplavého cynismu a vědoucí ironie.
Druhá část inscenace, která se odehrává v pobořeném lunaparku a` la Černobyl, se sochou Supermana s hlavou zabořenou do země, nejspíš není tak ohromující už i proto, že divák do Klatovy kuchyně nahlédl a seznámil se s jeho fígly. Možná i některé sborové výstupy působí zbytečně repetitivně a nemají adekvátní timing. Ale i tak je tu spousta nápadů a energie, v divoké spirále se roztáčejí další groteskní obrazy – papírové peníze jako konfety padají shůry, zjevení homunkula je předzvěst fabrik na výrobu lidí, plastových vojáčků na maketě vojenského tábora, která je opět snímána na plátno.
Kolotoč absurdit
Když vstoupí krásná Helena, muži slintají a funí jako smečka psů, Faust s ní pak žije umělohmotný život jako Barbie a Ken na farmě, stařečci Filémón a Baukis jsou bez milosti zlikvidováni plynem, neboť brání kolonizaci... Je to kolotoč absurdit, který nebere konce a nejspíš ho ani nemá, jen apokalypsa se stále blíží, stříbřitě černé kvádry se pomalu sunou k zemi, z horizontu září světlo jako černá hvězda. Faust je na konci, ale bilance jeho života je chabá a ženy, které se mu zjevují, včetně Heleny a Markéty, už na tom nic nezmění.
Klatova inscenace vykazuje formální podobnost s nedávným nastudováním klasického díla v Národním divadle v režii Jana Friče. Oba tvůrci Fausta využívají k velmi vizuálnímu, agresivnímu podobenství o současném světě. Klatovo východisko je ale temné, až beznadějné. A především cynicky výsměšné. Možná i proto, že výsměch bývá sebezáchovnou reakcí na svět kolem nás.
J. W. Goethe: Faust
Překlad: Otokar Fischer Režie: Jan Klata Výprava: Karel Kaczmarek Choreografie: Macko Prusak Divadlo pod Palmovkou, premiéra 2. 3.